*** Congratulations. You have just met ICF *** (1.)

Vydáno dne 30. 03. 2007 (2089 přečtení)

Na četná přání čtenářů hooligans.cz a díky usilí a snaze člena fóra hooligans.cz Abdula jsme se rozhodli zpřístupnit vám některé zajímavé pasáže z knihy od Casse Pennanta Congratulations. You have just met the I.C.F., pojednávající o jednom z nejlepších a nejznámějších anglických gangů v dobách zlaté éry evropského chuligánství. Abdulovu rozsáhlou překladatelskou činnost jsme rozdělili na menší části. Tyto části by měly vycházet 2x týdně ve formě článků na hooligans.cz. Četba se výborně hodí pro dlouhé dny v práci a na vhodné zabití času pro záškoláky. Vznikne pro ni nová sekce na hlavní stránce.

*Prolog

Hřiště Swansea vypadá jak skládka. Dali jsme se dokupy někde uprostřed a nikdo ani nedutal. Ze sektoru hostů byly slyšet chorály zbytku West Hamu. Všude okolo, kde stojíme je mrazivé ticho. Krev v nás vře, jsou skoro tři hodiny. Ve vteřině se všechno mění. Pár velkejch Taffů útočí na naší první linii ... a v mžiku jsou všude okolo nás. Paráda. Jeden týpek ze Stratfordu se nahne přes zábradlí a švihne vroucí bramborovej koláč do ksichtu Taffa, ten vykřikne a jakmile pozvedne svoji hlavu, dostane kopačku přímo do ksichtu. Tlačíme se dolů na ně. Vidím Shanea máchat rukama ve vzduchu, snažím se dostat k němu, ale chytí mě jeden velkej tlustej Taff za kabát a ztrácím rovnováhu. Táhne mě k sobě. Usilovně se snažím mu vyškubnout. Ocitám se na zemi a řikám si, že sem v prdeli, ale jak se drápu nahoru, už na něm visí dva maníci. Jsem zpátky. Kopu a mlátím do všeho co se hejbe. Celá boční tribuna je v jednom ohni a naše banda se klidu brání útokům Taffů, který jsou všude okolo nás.
Na scénu vchází welšský fízli. Taffů se ani nedotknou, projdou srkrz ně a nás mlátí hlava nehlava pendrekama. Nakonec nás v obklíčení eskortujou zpátky do sektoru West Hamu.
O hru se nestaráme, každej je napnutej k prasknutí. Benga nás držej na stadionu ještě třicet minut po skončení zápasu. Vůbec se s náma nemazlí a neopouští nás ani mimo stadion. Antony nás eskortujou až na dálnici. Nechtěj připustit žádnou další srandu...
Motorest je přeplněný a je už skoro půlnoc. Nevěřím svým očím a řikám si, kdo kurva jsou. Musí jich bejt aspoň tři sta. Je jasný, že bitka začne co nevidět, ale kdo doprdele jsou? Přichází zbytek naší bandy. Tohle je naše zábava. Swallow se svejma rváčema jsou okolo.
Vletím do nich a jednoho z nich sestřelím popelníkem do hlavy. Okamžitě mě něco trefuje. Lidi křičí, poklidnej bufet se v mžiku mění v bitevní pole a všechno co se dá vzít do ruky se ocitá ve vzduchu. Sklenice, talíře, tácy, všechno. Bojuje se úplně všude. Jsem pyšný na náš gang, jsme přímo v ohnisku boje společně s chlapama z hospody U Brita. Něco mě trefuje, někdo mě vláčí za oblečení, dostávam pěstí...ale vypadá to, že je zaženeme k ústupu. Mlátím každýho, kdo se přiblíží.
Bitka přechází v přehazování předmětů. Řikám si, že stačí poslední výpad, abychom je donutili k ústupu.
Znovu do nich vletíme a je to tu, otáčí se, sbíhají ze schodů ven na parkoviště. Běžim zpátky do hlavní místnosti. Tam vidim několik z nich, kteří přeskočí pult a hledaj spásu v kuchyni. Vracim se zpět na schodiště, kde Andy, Danny Tiderman a pár dalších tlačí flipr ke schodům. Zezdola to sleduje zbytek bandy. Flipr se konečně dostane přes hranu schodů a s řinčením se rozfláká mezi nima. Protivník utíká, to už je na ně moc.
Gratulujeme! Právě jste potkali InterCity Firm.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (2.)

Vydáno dne 03. 04. 2007 (1530 přečtení)

Druhé pokračování vybraných částí knihy o ICF. Je 28. Ledna, šest hodin ráno, kolona 8 autobusů autobusové společnosti Swallow opustila hotel Swallow stojící blízko dálnice M25. Pasažéry je čtyři sta členů dříve nechvalně známé InterCity Firm.

*Úvod

Je 28. Ledna, šest hodin ráno, kolona 8 autobusů autobusové společnosti Swallow opustila hotel Swallow stojící blízko dálnice M25. Pasažéry je čtyři sta členů dříve nechvalně známé InterCity Firm.

Byli jsme na cestě na nostalgickou slezinu organizovanou Andy Swallowem. Bylo to při příležitosti zápasu Manchester United - West Ham United, čtvrtého kola anglického poháru, hraného v Divadle snů. Jméno nového stadionu Manchesteru bylo důstojné rekordnímu výjezdu 9000 fanoušků West Hamu. Po prohrách 7:1 a 4:1 kladiváři neměli žádnou šanci, ale všichni z East Endu sdíleli sen nejvetšího fotbalového stadionu v zemi.

Speciálně pozvaní hosté z autobusů byli mezi 9000 fanoušků kladivářů, kteří cestovali na zápas, doufajíce v úspěch. Nebyl to sraz, kde by měly být hlavní zábavou výtržnosti. To bylo jasné hned jak sem dorazil na místo a spatřil dvoubradé chlápky v kabátech Stone Island nošené spíše pro zahřátí než kvůli módě. Pleš a řídnoucí vlasy nahradily dříve dlouhé lokny a řeč se točila okolo věcí jako: "Co děti?", "Jak jdou obchody?" a "Byl jsi na Tedovejch padesátinách?".

Přesto, pro někoho neutrálního pořád vypadali dost hrozivě, pořád budili respekt, už pouhou přítomností. Ve skutečnosti, jako chuligánská banda, byli stále nedotknutelní. Pro mě vždy existovala I.C.F. jako jediná opravdu jednotná chuligánská banda. Postavit se jeden za druhého bylo něco o co jsi nikdy nemusel prosit fanouška West Hamu. To byla samozřejmost.

K napsání této knihy jsem rozhodl, abych jako zakládající člen, uvedl na pravou míru nepřesnosti uvedné v různých publikacích, týkající se westhamské InterCity Firm. Takže dříve než I.C.F. upadne v zapomnění jsem čapnul příležitost za pačesy a napsal pravdivou knihu o I.C.F. Ti kdo byli na palubě busů si pamatovali velice dobře jak to chodilo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy šance, že dostanete kopanec do palice, byla velice reálná. Bláznivé dny, samozřejmě. Šílené dny, o kterých někteří hovoří jako o těch nejlepších z celého života.

Bylo něco zvláštního být součástí I.C.F. Něco víc než jen být nejlepší chuligánskou bandou. Co jen to bylo, co nás odlišovalo od ostatních gangů, když šlo o naší pověst jako bandy? Během psaní tohoto pozoruhodného příběhu mi to došlo - charakter. Charakter té nejvyšší kvality, staromódní hodnoty a věrnost, vlastnosti, které se v dnešní době vytrácí. Kdyby se to dalo prodávat, tak by cena byla nevyčíslitelná. A I.C.F. byl plný chrakterů.
To muselo být to co viděl filmař Ian "Drsňák" Stuttard*, když řekl, že všichni z nás mají schopnosti udělat téměr cokolov. Tohle byla naše síla a hlavní důvod proč nikdo z nás nemohl převyprávět celý příběh samotný. V našem gangu jsme byli všichni příběh sám o sobě.

Takže nikdo nemůže zpochybnit pravdivost událostí do kterých byl I.C.F. zapleten a o kterých vám budou na stránkách této knihy vyprávět ti, kdož byli přímými účstníky.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (3.)

Vydáno dne 06. 04. 2007 (1249 přečtení)

Třetí pokračování vybraných částí knihy o ICF. Jsou čtyři hodiny a pětačtyřicet minut - ti kdož bydlí v okolí Upton Parku zaslechli poslední výkřik davů ze stadionu. Teď půjde do tuhýho...

*Jak to vše začalo

Jsou čtyři hodiny a pětačtyřicet minut - ti kdož bydlí v okolí Upton Parku zaslechli poslední výkřik davů ze stadionu. Teď půjde do tuhýho. Fanoušci během chvilky začnou houfně opouštět stadion. Pro hostující fans nástává čas, kdy není radno dávat na odiv svoji klubovou příslušnost. Zvlášť pak v Upton Parku, kde se schází ten nejobávanější fotbalovej gang výtržníků, kterej se baví chaosem, výtržnostma a násilím.
InterCity Firm.
Na přelomu sedmdesátejch a osmdesátejch let se stali ICF legendou z West Hamu pro jejich chrabrost v bitkách. Základ pro budoucí vládce všech fotbalových chuligánů v Anglii vytvořil původní gang z Mile Endu. Mile End se jako chuligánská skupina vytvořil již v roce 1968, kdy se skinheadi pocházející z řad bílý dělnický třídy, začli scházet na tribuně za jednou z branek. Naším sektorem se stal North Bank, největší tribuna na Upton Parku.
Být chuligánem a dávat se dohromady se společně smýšlejícíma lidma byla v tý době jakási móda a týkalo se to značné části tehdejší mládeže. Vetšině bylo mezi 12 a 20 lety a často se stávalo, že chuligánský gangy z jednoho klubu soupeřily i navzájem mezi sebou o nadvládu.
Mile End byl jinej. Byli jednou z mála skupin s členy, kterejm bylo v tý době už o něco víc let. Podobně jako cikánský rodiny, byli i oni extrémně uzavřenou a spolu držící bandou a hlavní postavy gangu pojily i příbuzenský vztahy - spousta z nich byli sourozenci. Abyste se stali členem, museli jste bejt z oblasti Mile Endu z východního Londýna. Nikomu nedůvěřovali a bojovali se všema ostatníma z West Hamu. Zas a znovu bojovali mezi s sebou a nebyl nikdo, kdo by to zastavil.
Na začátku let sedmdesátejch si získali hrozivou reputaci v celým Londýně a zcela se vyčlenili od ostatních chuligánskejch band na West Hamu přesunutím na tribunu na opačný straně hřiště než byl North Bank. Jejich postavení mezi chuligány West Hamu dosáhlo rozměrů, kdy se z nich stali uznávaní hrdinové, přestože se jich báli i samotní zbylí fanoušci West Hamu. Když totiž došlo na bitku s nějakým vnějším nepřítelem, byli to často oni, kdo nás zachránili. West Ham se stali mistry v obsazování sektorů soupeře, což byla tenkrát hotová britská mánie. Dívat se na to z jiné části stadionu bylo jako stát na kopci a sledovat dvě velký středověký armády v boji. Ale být u toho přímo na místě byl ještě daleko víc strhující zážitek. Bývalý top bojovník ICF Bill Gardner to správně popisuje když říká: "To byl to burácení tribun. Ten zasraně hlasitej řev tribun, kdy vám vstávají hrůzou vlasy na hlavě chvíli předtím než se daj do práce těžký boty. Ty výkřiky: "Come on then"[Tak pojďte!] a každej do toho vletí pohlavě."
Ta první vlna skinheadskýho kultu z roku 1968 byl krásnej fenomém. Byl to čas bláznivejch událostí pro mladý, kdy se mohli cejtit, že jsou opravdu proti všemu. Nezáleželo na tom, že nemáš vybraný chování a pocházíš z dělnický třídy, která neměla šanci na žádnej karierní postup nebo že si byl ve věku, kdy se nikdo neptá na tvý názory. Dávali jsme světu vědět - "Jsme tu a události se točí okolo nás .... polibte nám prdel!."

*** Congratulations. You have just met ICF *** (4.)

Vydáno dne 10. 04. 2007 (871 přečtení)

V den zápásů ses scházel s kámošema, na sobě Levisky nebo Sta-Prestky, kšandy a těžký boty, na hlavě různý druhy v tý době letících sestřihů. Nosil si kostkovaný košile Brutus nebo Ben Sherman, možná i svetr Slazenger nebo jinej pulovr, kabát Crombie nebo Harrington.

Když jsi měl dost dobrou práci, tak sis moh dovolit ovčí kůži slušný kvality z Petticoat Lane.
Jezdili jsme podzemkou, nabírali další týpky, ketrý se k nám chtěli přidat. Byli to maníci, který jsme nijak neznali, ale oni dobře poznali kdo jsme podle oblečení, trasy metra, kterou jsme jezdili a hedvabných šál zavázaných kolem zápěstí, který prozrazovaly, že patříme k "Super Irons". Stal ses tedy členem toho kurva největšího gangu všech dob. Seš teď jedním z pouličních rváčů West Hamu. Nikdo - rodiče, učitelé nebo ten strašnej čůrák mistr - ti nemá právo říkat co máš dělat. Jsme součástí revoluce mladejch proti starejm.
Vyšroubovávali jsme madla z vlaků metra, aby jsme je použili jako obušky. Vystřelovací nože vytahujem, aby jsme vystrašili toho blbce co sedí ustrašeně se svým kapesním nožíkem. Vlak se houpe jak všichni začnou skákat za zpěvu "Knees Up Mother Brown" Je to jak pokyn k bitkám ze srandy mezi sebou, rozřezávání sedaček a trochu demolice vlaku. Vlak na trase District nabírá další spřízněný duše na zastávkách ve východním Londýně. Nakonec dojede do stanice Mile End. Silnej gang z Mile Endu vyhazuje ze svýho vagónu všechny co k nim nepatří.
Ve zbytku z nás to vře, vzrušení sílí. Teď když je na palubě Mile End se cejtíme kurevsky nepřemožitelný.
Skanduje se "M.I.L.E. E.N.D.!".
Všichni zpíváme na cestě ke zteči North Banku Arsenalu, chelseaskýho Shedu nebo Park Lane, Tottenhamu - nezáleží na tom kde. Je jen dvanáct hodin, pořád ještě zbejvá tři hodiny do výkopu. Všichni proudíme skrz turnikety bez lístků za zpěvu "As she Wheels The Wheelbarrow, Through Streets Broad And Narrow". Chorál se postupně vytrácí a mění se v ,ššš, - připomínka toho, že už jsme na cizím území a hasíme si to na tribunu soupeře.
Mile End se od nás odděluje. Chvilka lítosti, je okamžitě přebita pocitem pýchy, že my jsme West Ham; můžem se do toho pustit sami. Jdeš s davem, držíš se blízko těch o kterých si myslíš, že jsou ty nejdrsnější, takže když na to přijte seš ve slušný společnosti.
Další moment napětí je tu. Jsme u turniketů, který vedou k tribuně našich rivalů. Dovedli jsme tuhle zábavu na úroveň umění. Benga jsou u nás, stavěj se do kordónu. Nemáme na sobě žádný klubový barvy; šály a i klubový odznáčky jsou v mžiku schovaný. Fízlové si myslej, že jsme domácí, což je skvělý. Nahoru po betonových schodech vedoucích ze strany jejich zaplněný tribuny - nikdy nechodíme po prostředním schodišti vedoucím přímo za jejich tribunu za brankou - tam nás budou pro jistotu vyhlížet. Přicházíš ze strany, překonáváš svoje nutkání vletět do nich, aby bylo jistý, že se nashromáždí dost lidí, který můžou využít moment překvapení.
Vzedme se vřava a bitka začne přímo uprostřed jejich sektoru za brankou. Buď nás museli vidět nebo se naše hlavní postavičky rozhodly začít boj, při vědomí, že zbytek už je na blízku.
Nastávaj strašný chvíle, protože jste píchnuli do vosího hnízda. Nikdo tě nenechá jen tak přijít a nechat si zabrat svůj domácí sektor. Udělat to je jako ukrást čest celýho klubu nejen toho zmrda se kterým se zrovna rveš.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (5.)

Vydáno dne 13. 04. 2007 (1082 přečtení)

Pokud je tahle část stadionu úspěšně napadena a obsazena hostujícíma fanouškama, je to považováno za totální porážku domácích. Zabrání sektoru se zapíše do mysli a nikdy se na něj nedá zapomenout. Čest a morálka domácích je rozdrcena na prach; znamená to absolutní ponížení. Bejt doma znamená mít výhodu většího počtu.

Pokud je tahle část stadionu úspěšně napadena a obsazena hostujícíma fanouškama, je to považováno za totální porážku domácích. Zabrání sektoru se zapíše do mysli a nikdy se na něj nedá zapomenout. Čest a morálka domácích je rozdrcena na prach; znamená to absolutní ponížení. Bejt doma znamená mít výhodu většího počtu. Dokonce i když domácí znovu nabydou čest vítězstvím v ulicích po zápase, je to jen pouhá útěcha, zapomenutá během pár sezón. Všechno záleží na obraně svýho sektoru a vlastního teritoria.
Domácí fanoušci se pustí do každýho neznámýho narušitele, kterej se bude ochomejtat okolo jejich sektoru, aby zjistil kde se jeho banda mlátí. Když se pokusíš připojit ke svejm, musíš projít skrz svýho soupeře. Chytneš jednoho za šálu a trefíš ho, rozsekáš mu ksicht a jeho kámoši ti laskavě vrátí kompliment tím, že ti zblízka ukážou svý okovaný boty.
Na to ale nějak zapomeneš ve chvíli kdy okolo sebe slyšíš skandování. Všichni okolo tebe prozpěvujou "We Took The North Bank, Highbury Again"[Obsadili jsme North Bank, zase Highbury] nebo "We Took The Chelsea Shed Again"[Obsadili jsme zase Chelsea Shed] - nebo to byl Park Lane, Tottenham? Atmosféra je ohlušující jak se vzteklí domácí přeskupujou. Pořád si drží výsadu být na lepších místech pod krytou tribunou, ale teď jí musí sdílet s nepřítelem. Jsme magnetem pro všechny magory na stadionu. Aspoň že okolo stadionu se dá pohybovat bez problémů a můžou se k nám připojit další a další z West Hamu. Na scénu vchází benga. Je nás tu příliš moc na to, aby nás mohli všechny zatknout a tak se nás snaží jen oddělit vytvořením tenké modré linie mezi válčícíma fanouškama. Chytaj se za ruce a vytváří lidskou zeď doufajíce, že znovunastolí pořádek. Jediný co v těch dobách fízlové dělali bylo pokusit se obklíčit a vyčlenit potížisty, před tím, než budou dál přemejšlet co dál, aby násilí zastavili. Mezitím všechno směřovalo k tomu, aby někde o kus dál začlo všechno nanovo. Ten řev a zvuk probíhající bitky byl povelem pro každýho bitkaře domácího týmu, aby vyběh z hospody u stadionu a přilehlejch ulic a vydal se na stadion. Nic nebylo rychlejší než komunikace na stadionu: "Doprdele, ty mrdky z West Hamu jsou tady a chtěj obsadit náš sektor.
Na jejich zrudlejch tvářích bylo vidět opravdový nasrání a nemysleli na nic jinýho než na naší drzost. Byla to opravdová drzost a všichni se museli jít přesvědčit, že tam opravdu jsme, protože to nebylo o ničem jinym než o nadvládě nad územím. A chuligáni West Hamu zabírání sektorů dovedli k dokonalosti.
Obyčejně se hostující fanoušci pokoušeli obsadit sektor domácích asi tak hodinu před zápasem. To jim zajistilo maximální pozornost. Ale my jsme změnili taktiku, abychom překvapili nepřítele a někdy jsme chodili i tři hodiny před výkopem, aby jsme se vyhnuli pozornosti policie.
Věděli jsme, že benga nikdy nevyráží do akce dřív než v jednu hodinu. Protivník byl v té době taky na stadionu v menším počtu, což nám umožňovalo zajistit si dobrou pozici na jejich místech a usadili jsme se tam tak pevně, že benga měli velkej problém nás odsud dostat. To vedlo k tomu, že nakonec museli zvolit kompromis v podobě kordónu a nechání nás na tribuně domácích, kterým nezbylo nic jinýho než pořvávat nebo se na nás pokusit dostat.
Bylo nepsanym pravidlem, že pokud jsme v době výkopu okupovali část tribuny, kde normálně bejvaj domácí, tak to bylo považováno za zabranej sektor. Stejně tak se bralo za úspěch když jsme sice museli ze sektoru utýct, ale bylo to zásluhou fízlů.
Nakonec se z toho stalo něco jak přetlačování. Každá strana nasazovala velký počty, aby se natlačili přes benga a vyhnali soupeře nadobro ven. My, narušitelé, jsme se snažili obsadit co nejvýhodnější pozici, nejlíp někde nahoře, aby bylo složitější nás vyhnat, zatímco domácí se snažili nás sevřít ze stran do kleští.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (6.)

Vydáno dne 17. 04. 2007 (2885 přečtení)

Obě strany házely golfový míčky a mince. Policejní obušky svištěly vzduchem a schytávali to nešťastníci natlačený na fízly. A pak jsi zaslech výkřiky další oddělený rvačky někde blízko, následovaný opakujícím se skandováním... "M.I.L.E. E.N.D.!" Mohla to bejt jedině banda z Mile Endu, deroucí se na naší zábavu, nasraný a pořádně ozbrojený.

Rozruch se měnil v šílenství a policajti byli donucený přejít k tvrdší strategii. Teď bylo na výběr buď zůstat na místě a nechat se zatknout nebo zmizet a spojit se se zbytkem West Hamu.
Nakonec když jsme byli vytlačeni policií na hřiště, nás benga eskortovali kolem hřiště. Zápas byl přerušen, domácí se mohli zbláznit a ukazovali na nás všechny možný gesta. Tohle bylo to o čem bylo obsazování sektorů. Tohle bylo to vzrušení.
Miloval jsem, že každej moh zažít svojí minutu slávy... bejt ten největší hrdina celýho dne. Viděl si magora, kterýho si nikdy předtím neznal, kromě toho, že si na něj kejvnul na znamení, že jsi z West Hamu. A pak pozdějc, třeba i hned tu samou sezónu, kdy jsi byl někde, kde se to zase zvrhlo v násilnosti, si ho viděl jak uštědřil ten rozhodující úder. A najednou o něm všichni mluvili. Dokonce i o sezónu nebo několik let pozdějc si ho lidi pořád pamatovali, "Jó ten a ten... jasně, strašnej magor, pamatuješ jak..."

********

Přidat se k westhamskejm výjezďákům z East Endu, v dobách, kdy fotbalové násilí zažívalo nebývalej rozmach, znamenalo zažít zábavu nesrovnatelnou s ničím jiným. Bylo to stejně nebezpečný jako vzrušující. V jednu dobu se naši výjezďáci těšili vetší reputaci než samotnej fotbalovej tým. Když někdo zmínil v rozhovoru jméno West Hamu, s velkou pravděpodobností se to nevztahovalo ani ke klubu ani k samotnejm hráčům. Pověsti o statečnosti bandy z East Endu se šířily po celý Británii. V osmdesátých letech jsme pronikli na titulní stránky novin a pro každého jsme se stali známí pod jménem I.C.F.
Naše reputace se zakládala na naší schopnosti postavit se početní převaze - obvykle na výjezdech, kde měl protivník výhodu ve větším počtu. Dokonce i když jsme byli donuceni narušit svoji bojovnou linii a odtrhnout se, nedovolovala nám naše reputace utéct a museli jsme zůstat a bojovat dál, bez ohledu na okolnosti.
To znamenalo, že když jste chtěli dosáhnout úspěchu proti naší malý bandě, museli jste pořádně napnout všechny svoje síly. Nic takovýho jako "My proženem vás pak zase vy nás a hlavně ať nikdo neupadne a nikdo se nezraní". Bojovali jsme, abysme vyplnili očekávání, kterej u nás každej předpokládal už od dob, kdy se na scéně objevil gang z Mile Endu. Nasrali jsme neuvěřitelnej počet fanoušků soupeře, což je jeden z důvodů proč jsme se nikdy moc neobjevovali na anglický reprezentační scéně.
Navenek jsme pro všechny vypadali jako jedna velká banda, která opravdu drží pohromadě. Po pravdě řečeno jsme byli rozštěpení do frakcí, rozdělených podle věku a dalších společnejch rysů do menších bojůvek, který jezdily na výjezdy. Pak se tam objevovali taky týpci, který jezdili jen na ty nejlepší zápasy. Ale když došlo na akci, drželi jsme pohromadě; ta nejlepší banda široko daleko. Na začátku sedmdesátejch let, bez ohledu na to co jsme provedli, zaujmuli titulní stránky novin vždy chuligáni Chelsea a Red Army z Manchesteru. Po celý desetiletí byla naše malé výjezdová armáda zapletena do celý řady výtržností, který by si přední stránky novin zasloužily. My jsme dobře věděli, kdo jsou nejlepší chuligáni v Londýně. A nepochybně i další "banda" to taky věděla a dávala si na nás extra specielně pozor. Byli to naši dobře známí a něchteli jsme aby oni znali nás... benga.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (7.)

Vydáno dne 20. 04. 2007 (2808 přečtení)

Celý sedmdesátý léta jsme se rvali s každým, kdo si na nás troufnul, jen abychom ukázali bez žádnejch pochybností, že jsme banda, se kterou každej v Británii musí počítat. Jak sedmdesátý léta předaly vládu osmdesátejm, rozhodly se fotbalový orgány a policie vyhlásit válku proti násilí na tribunách, který bylo součástí anglickýho fotbalu už dýl než desetiletí.

Aby jsme překonali jejich zoufalou snahu potlačit chuligánství, museli jsme naše aktivity posunout na vyšší úroveň. Tvrdý jádra všech klubů zjišťovaly, že rvát se dál uvnitř stadionů, tak jako dřív, je neudržitelný. Brzo se to stalo nemožnou misí. Museli jsme začít předvídat. Doteď byly naše pohyby každou sezónu stejný jako tu předchozí. Vystoupili jsme na zastávce v soupeřově městě a namířili si to pokaždý ke stejný putyce. Nachcaný jsme se pokusili obsadit jejich sektor, přibližně ve stejnej čas jako sezónu předtím. A po zápase si to rozdali na tý samý ulici, kde jsme se pobili posledně. Ruku na srdce, fízlové pak vypadali chytřejší než ve skutečnosti jsou.
Museli jsme se změnit z hloupý armády blbečků na přemýšlející armádu opravdovejch gangsterů; nová éra právě přicházela. Schylovalo se k velkejm změnám. Byli jsme unavený z nespočetných kontrol, kdy vám zabavili i tkaničky. Každej si teda začal nosit náhradní tkaničky, na což benga odpověděli tím, že nám vzali celý boty. Když se vám podařilo vyhnout tomuhle ponížení, stejně jste mohli akorát tak nadávat přes policejní eskortu, která vás neopustila celej den. Byla snad zábava v tom vypadat drsně a přitom nic nepodniknout?
Začli jsme pořádně myslet a převlíkli se do normálního oblečení. Farah strides, Pringles nebo Gabichis, který jsme nosili na zábavu pátečních nocí jsme od teďka nosili i na zápasy v sobotu. Dělali jsme všechno proto, aby jsme se odlišili od streotypního vzhledu, kterej předpokládaly úřady a fízlové. Další znatelnej rozdíl byl ve tvářích, kterej každej vyhledával a moh si bejt s nima jistej, že zažije trochu zábavy. Postavy, který se vyznačovaly skromností, mírným pitím alkoholu a dobře jim to myslelo se rychle dostaly do popředí bandy.
Bylo zábavný sledovat jak pivní monstra v jejich vínovo modrejch rugbyovejch tričkách a donkey žaketu, pohlížej na novej vzhled jako na něco odpornýho. Ale obdivovali jak casual v Lacostu dokáže rychle tasit čepel. Nechali jsme pivní monstra, aby se stali malou součástí, která odvede pozornost od nás, který jsme kráčeli po druhý straně a sledovali je jak jsou jak ovce v ohrádce vyvořený policejní eskortou. A chechtali jsme se ještě víc když za náma na zápase přišli, aby se dozvěděli čerstvý zpráv z našich eskapád, které jsme měli se soupeřovejma elitníma bijcema, potom co jsme zdrhli fízlům.
Měnilo se i něco jinýho - nepřátelství a násilí už nebylo všechno o čem bylo chuligánství. Naše činy se staly legendárními; I.C.F. určovalo z velký části módu ulice. V jednom ze svejch prvních vydáních otiskl časopis The Face velké články o tom jak být fotbalovým casualem - a v žádnym případě to nebylo myšlený jako zesměšnění. Výskyt týhle módy nabíral na síle i mimo stadiony a I.C.F. z toho těžili díky tomu, že byli jedna z prvních casual band.
Přestože bylo fotbalový násilí na ústupu naše počty rostly. Už jste nemohli čekat, že na každym zápase dojde k bitce. Jít na fotbal už nebylo jen o násilí, ale stejně tak i o módě a stylu. Ve skutečnosti, neustále vyhledávat rvačku bylo skoro považováno za hloupost.
Šála, kopanec, těžký boty a pěsti ze sedmdesátek byly nahrazeny stříknutím z jiffyho a rychlým švihem čůra a pořád jste si dávali bacha, aby se náhodou na vaše značkový oblečení nedostala krev. Jiffy byla plastová lahvička od citronový šťávy do který se dával čpavek. Dovedli jsme naší drzost na vyšší stupeň, což byla známka naší extrémní sebedůvěry, kdekoliv jsme jezdili za West Hamem. Osmdesátky byl pro fotbalový násilí skvělá doba a věřím, že I.C.F. stáli v první linii, kde posouvali dění na úroveň do té doby nevídanou.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (8.)

Vydáno dne 24. 04. 2007 (2886 přečtení)

Exčlenové I.C.F., úplně rozdílnejch povah, Messrs Woolwich a Animal, poskytujou svědectví o neuvěřitelný drzosti, které zdobila ve svý době West Ham. Woolwich vzpomíná: "West Ham si opravdu moh dělat co se mu zachtělo... Byli jsme na Arsenalu, tak jsme prostě vlezli k nim do sektoru, takhle to prostě chodilo. Celou dobu kdy jsem byl chuligán mi drzost zůstala vlastní."

Animal uvažuje, že jsme byli armáda, včetně svojí vlastní hierarchie. "Většina z nás chodila do zaměstnání, kde jsme dělali dobrou práci a brali za to slušný peníze.", vzpomíná. "Jezdili jsme, kam jsme chtěli, dělali to co se nám líbilo. Přišla sobota, dali jsme celýmu světu na vědomí co se chystáme udělat a mělo to bejt čistý násilí. A i při těch nejhorších násilnostech, se s velikou pravděpodobností neobjevila žádná policejní síla. Oni prostě nechápali o co kráčí."
Kdo by moh zapomenout obrázek ministerské předsedkyně Maggie Thatcherové, železný lejdy, jak tiskne pěstičky a říká: "Musí se to zastavit a to teď hned", po tragédii na Heysel stadionu v polovině osmdesátejch let? Jak každej ví, lejdy se nezastavila před ničím a teď jsme byli na mušce my. Heysel postihnul fanoušky Liverpoolu a jestli to neznamenalo konec pro většinu ostatních klubů, pak jím určitě byla Operace vlastní gól, při které byli na deset let posláni za mříže chlapci z Chelsea. Nejsem si jistej jestli si I.C.F. skutečně uvědomili konec předtím než došlo ke krvavý bitce s Manchesterem na trajektu uprostřed Severního moře. Brutální bitva uprostřed moře zaujala místo na prvních stránkách novin po celym světě. Krátce potom, zahájila razie pod hlavičkou druhé Operace vlastní gól, tentokrát byli v hledáčku I.C.F. Naše proslulost nás nakonec pohřbila.

********

Skoro každej v Británii slyšel o I.C.F. a ví že ty iniciály znamenaj teror. Ale jen málo lidí skutečně ví jak to začalo.
Příběh I.C.F. začal spolu s třema mladejma týpkama, který si zajeli na výjezd na Villu a vyhnali proslulej Holte End. Přestože to byli mlaďasové, byli už drsnejma fotbalovejma kriminálníkama. Jeden byl syn přístavního dělníka z East Endu; druhej byl odkojenej ve West Hamu; třetí vstoupil do gangu přímo ze školy. Všichni chodívali na fotbal hledajíce dobrodružství ve fotbalovym násilí, které provázelo celé jejich životy. Zde je příběh o tom jak InterCity Firm začalo, tak jak to převyprávěli ty tři týpci: Andy Swallow, Grant Fleming a Micky Ramsgate.

Grant Fleming: "Znal jsem Andyho z doby, kdy jsme zakládali Essex East End Firm, s kterým jsme chtěli chodit na domácí zápasy v sezóně 1974-75. Všichni sme byli malý píva a ještě jsme chodili do školy. Předtím než jsem začal chodit na zápasy s mejma vrstevníkama, táhnul jsem to se staršíma výjezďákama West Hamu.
V sedmdesátymčtvrtym jsme jeli speciálnim vlakem do Liverpoolu. Nikdo si nemoh vynachválit, že je to ta největší banda, která kdy do Liverpoolu jela. Zabrali jsme tři takový speciály místo obvyklýho jednoho poloprázdnýho. Pamatuju si, že jsem tam jel se stašíma maníkama jako jsou Spirit, Northy, Felix a tak. Bylo to tam ale drsný, neskutečně drsný a dostali jsme tam tenkrát strašný bití. Ten zápas byl pro mě drsný procitnutí, mohl bych říct, že tenkrát mi došlo o co kráčí v chuligánství. Předtím jsme jezdili po všech londýskejch stadionech a všude se nám dařilo. Ale v Liverpoolu ne, nemohl jsem tomu uvěřit. Myslim, že Evertonu odložili zápas, protože se taky přidali a ten den byli Scousers všichni dohromady.
Když jsme opouštěli zápas, tak už se stmívalo a jediný co si pamatuju je, že nás vtáhli do postraních ulic. Scouseři utekli, takže jsme samozřejmě běželi za nima, ale v tu chvíli jsme netušili, že nás chtěj vlákat do pasti na Scotland Road. Od tý chvíle už každej z nás bojoval jen za sebe a svoje holý přežití. Pamatuju si, že cesta vlakem zpátky byla daleko tišší než cesta do Liverpoolu. Lidi měli bundy ukradený od bandy Liverpoolu. Jeden týpek seděl naproti mě bez kalhot. Vedle něj seděl další a musel si držet nohavice, protože je měl rozřízlý po celý dýlce.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (9.)

Vydáno dne 27. 04. 2007 (2811 přečtení)

Po týhle události jsem došel k závěru: už nikdy se to nesmí opakovat. Doteď jsme si v klídku zašli na Stamford Bridge, v pohodě na Highbury. Chodili jsme na všechny tyhle místa, ale studený, temný listopadový noční běh po Scotland Road mi opravdu pomoh k rozhodnutí. Teď jsem měl na výběr buď začít brát chuligánství vážně anebo se na to vykašlat.

Dostali jsme v Liverpoolu, protože nás bylo daleko míň, to se ještě dalo omluvit. Ale další bod zvratu byl pro mě zápas na Sheffield United v sezóně 75/76. Myslím, že to bylo jedinkrát, kdy West Ham dostal přímo ve svým sektoru. Házeli po nás úplně všechno. Letěly na mě šipky, golfový míčky, cihly a flašky. A znovu to bylo jako volání po probuzení. Pamatuju si, že venku jsem dostal slušný bití od jejich bandičky, ale v sektoru to bylo ještě horší. Viděl jsem Gardnera na zemi, kterej s sebou strhnul kolem osmi z nich.
Tenkrát jsem chtěl skoro přestat chodit na fotbal. Prošel jsem si kradením šál, účastnil jsem se každý malý rvačky a strkal nosu do všeho u čeho jsem byl přítomnej. Začal jsem jezdit hodně na výjezdy a tam se postupně zformoval základ pro ICF. Lidi jako Andy, kterej přitáh Ramsgatea, pak taky pár lidí z Canning Townu, pár z Forest Gate a Stratfordu, jako Woody, Johny Rumble a skupina Chadwell Heath. V podstatě jsme byli všichni mlaďasi."
---
Dál pokračuje Andy Swallow:

"Byli jsme zvyklí vyhledávat starší chuligány, takový jako Carlton Leach. Všichni si dávali jména jako G.L.F., Good Looking Firm. Já sám sem založil V.L.F. - Vicarage Lane Firm - a když jsem se začal scházet s dalšíma, změnili jsme název na Essex East London Firm. Všichni jsme byli z okolí Upton Parku, Plaistow a Queens Market. Přidávali se k nám další a další dobrý týpci jako Terry Tolston, Neil Taylor, Fraser Jones, Butler. A další dobrý maníci, který přicházeli s těma co už jsme znali, jako Shane Hagger a celej Hornchurch, Johny Turner, Billy Eves. Scházeli jsme se v klubu fanoušků v neděli večer anebo chodili do Denmarku v East Hamu, kde to bylo trochu zvláštní, protože tam chodili pít benga a zároveň my, nezletilci. Ale tak to prostě chodilo a nikdo se tim nevzrušoval. Nakonec jsme se stali velkou chuligánskou skupinou a prováděli svojí práci na Green Street ve dnech zápasů daleko předtím než se tam ukázali starý chuligáni. Spousta ze starejch nás ale při velkejch zápasech nechtěli vidět po svym boku a tak jsme se jednou prostě otočili a řekli: "Dobře, uděláme si svojí vlastní bandu a jsme připravený si to se staršíma rozdat. Pokud se nám postaví, nakopem jim prdel."
V tý době jsme bejvali něco jako bedňáci pro skupiny jako Sham 69 a sbírali jsme všelijaký odznaky. Pamatuju si kdy jsme rozhodli stát tím novým velkým gangem. Seděli jsme u nás v bytě s Grantem a Ramsgatem, utrhávali plastový krytky, barvili holý odznaky na modro a přes to nastříkávali kladiva. Grant pak na jeden napsal iniciály I.C.F.. To byl náš originální odznak. Zbytek už je historie.
Dostali jsme se do opravdu tvrdýho sporu se starejma za to jak nás pořád přehlíželi. Náš argument byl ten, že i když jsme byli v hierarchii pořád na spodních místech, tak ve chvíli, kdy se dostali do problémů, vždy jsme je podrželi a neutekli. Matthew Thomas řekl, že teď už je nás dost na to, aby jsme začli hrát první housle."

*** Congratulations. You have just met ICF *** (10.)

Vydáno dne 02. 05. 2007 (2745 přečtení)

Ramsgate vzpomíná, že přestože přišel do E.L.F. jako jeden z posledních, byl u toho, když se rozhodovalo o tom, že všechny gangy mladších chuligánů se spojí a pojedou na svůj první společnej výjezd:

"Bylo rozhodnuto, že se sejdem v Eustonu a uděláme si jméno na Ville. Když jsme dorazili do Birminghamu na stanici New Street, tak jsme se dobře bavili ve společnosti Carltona, Dicklea a dalších, který nám trochu srazili hřebínek když jsme se představili jako I.C.F. a zazpívali chorál, kterej jsme vymysleli. Po cestě vlakem proběhlo ve vagónech několik bitek, ale všechny byly jentak z prdele. Když jsme procházeli obchodnim centrem Bull Ring, tak myslim, že všechno probíhalo jako obvykle - na pozvání George Lalae, starší si pak šli svou vlastní cestou.
Potom jsme přišli na stadion ve Ville. Muselo bejt okolo jedný hodiny když jsme dorazili k sektoru Holte End. Mysleli jsme si, dobře, prostě tam vejdem. Nebylo na co se ptát, stačilo si tam jen dojít pro slávu.
Všichni jsme se dostali dovnitř, vyšplhali se po těch velkejch zadních schodech a jak jsme vylezli na tribunu až nahoru a rozhlídli se po nesmírně velkym prostoru, tam nám teprve došlo, že stojíme v největšim sektoru domácích v celý Británii. Klidně jste se tam mohli i ztratit, protože to bylo tak obrovský. Myslim, že South Bank ve Wolves je asi větší, ale ten neni krytej a hlavně tam nemaj kotel domácí, ty choděj na North Bank. Takže Holte End byl ten největší kotel, dokonce větší i než Kop na Anfieldu. Myslim, že jeden čas měl kapacitu 28000 míst. Neuvěřitelný co? To je větší kapacita než měl celej stadion West Hamu posledních pár let a to mluvíme jen o jedný tribuně.
Pamatuju si jak jsme se jeden na druhýho na sebe koukali a řikali si: "Co tady doprdele budeme dělat? Co jsme to provedli? Jsme v tomhle šíleně velkym sektoru". Bylo brzo a my doufali, že se dyžtak jen přesunem ke zbytku West Hamu, kterej právě dorazil do sektoru hostů.
U nás se to pořád plnilo domácíma, ale protože maj stejný bleděmodro-vínový barvy jako ty, tak jim na nás nepřipadalo nic divný. My jsme se s nima promíchali a snažili se bejt nenápadný.Všichni jsme zabořili nosy do programů a rozprostřeli se po celym Holte Endu, tak aby jsme zbytečně nepoutali pozornost. Sektor se plnil celkem rychle a nám brzo došlo, že už nemůžeme couvnout. Všichni jsme byli v jejich kotli, rozdělěný po jednom po dvouch a rozptýlený všude - dole u rohovýho praporku, za brankou, nahoře veprostřed. Bylo to vážně na nervy, zvlášť když si nás začli lidi prohlížet, ale všichni jsme vydrželi a dodrželi plán, který byl nepoutat pozornost až do chvíle kdy velký hodiny v sektoru naproti ukážou za deset minut tři. V tu chvíli by asi tak hráči zrovna mohli vcházet na hřiště, stadion už by měl bejt plnej a my jsme se všichni měli sejít se vzadu v sektoru, kde jsme začli zpívat ten chorál co jsme si nacvičili ve vlaku. Prstama jsme si klepali do rytmu a spustili "We are I... InterCity, we are c... cool and casual... we are F... firmy-handed... we are I.C.F.!" Některý z nás v Holte Endu posedávali, ale v čase 14:50 si všichni stoupli a natáhli přes hlavy modročervený kukly. Byly to ve skutečnosti čepice West Hamu do kterejch jsme si sami vyřezali díry na oči.
Bylo neuvěřitelný, že všichni vydželi a dodrželi plán setkat se vzadu Holte Endu. Bylo to pro nás výhodný místo pro udžení. Holt End míval docela širokej rovnej prostor kterej dělil podélně tribuny, takže jsme si vybrali opravdu skvělý místo, kde se dalo ustát skoro všechno. Dohodli jsme se že se sejdem v hornim rohu jedný části, protože jsme si uvědomovali, že se nám tak nebude moct nikdo dostat do zad. Když jsme zakřičeli pokřik I.C.F. bylo nám jasný, že okamžitě upoutáme pozornost, už ptoto, že nikdo nebude tušit co znamená I.C.F. Pak jim najednou došlo, že jsme West Ham. Myslim, že někdo řek:" Pokoušej se dostat nahoru za nás." A vypuklo to. V tu chvíli už neexistovala cesta zpátky a byli jsme všichni donucený bojovat.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (11.)

Vydáno dne 08. 05. 2007 (2265 přečtení)

Drželi jsme výhodnou pozici, ze který jsme podnikali výpady dolů. Dřív než bys řekl švec před náma zmizely tisíce lidí a některý prchali i na hřiště. Při jejich útěku za sebou nechali tu největší mezeru, kterou by sis kdy moh na tribuně představit, což samozřejmě znamenalo, že okamžitě zjistili, že je nás tam ne víc než padesát. V tu cvhíli to byl zážitek jako žádnej jinej, právě jsme rozehnali celej zkurvenej kotel.

Panovala tam absolutní panika. Většina lidí neměla tušení kdo vlastně jsme, včetně zbytku West Hamu v hostujícím sektoru. Jen sezónu předtim jsme si troufli maximálně vlítnout do sektoru pro děti do patnácti let. Lezli jsme do všech těhle sektorů a všechny jsme rozprášili - Derby, Highbury - potom jsme si ale uvědomili, že stejně tak si můžem troufnout i na starší fanoušky a rozsekat je úplně stejně. Zpátky k Holtu, Villa si uvědomila pravdu. Zněly výkřiky jako: "Jsou to jen malý mrdky, jdem do nich!" Pokusili se vrátit úder opravdu fanaticky. Pořád do nás nabíhali nahoru a my jsme zase dál pokračovali ve výpadech dolů a zase se stahovali do svojeho hnízda až do chvíle kdy ze stran vpadla do bitky policie. Protáhli jsme se všichni dolů a jeden fanoušek Villy vykřik, že jeden z nás má nůž. Benga ho čapli, ale našli u něj jen srolovanej program. On prohlásil: "Heleďte se, chci se jen dostat pryč ze stadionu, omylem jsem vlez do špatnýho sektoru." A pak nás všechny nahnali přes tribuny a odvedli kolem hřiště."

Grant si pamatuje pýchu jakou všichni cítili, když šli podél lajny.

"Nemohl jsem tomu uvěřit. Pořád jsme byli všichni spolu. Pamatuju si cestu kolem hřiště vedle Matthewa Thomase, kterej měl tenkrát zlomenou ruku a vykládal, že si rozbil sádru od toho jak mlátil do každýho Villana, kterej se přiblížil. Benga ani nikoho nezatkli ani nikoho nevyvedli ven ze stadionu. Bylo to naše velký vítězství. Kráčeli jsme kolem hřiště směrem k nekrytýmu sektoru Witton Lane, kde byli ti, kdo s náma jeli vlakem a všichni křičeli a šíleli, byli jsme v sedmym nebi. Doslova jsme si připadali jako když kráčíme po vodě. Těm starším z nás bylo osmnáct, těm nejmladším patnáct. Vešli jsme do našeho sektoru a viděli všchny ty nevhápavý obličeje: "Co je tohle za skupinku?" Věděli jsme, že teď už nás budou muset začít brát vážně. Byli jsme v povznesený náladě a plný pýchy. Starší výjezďáci byli ohromený, ale nemohli to dát znát. My jsme jim to dali pořádně sežrat a utahovali si z nich."

Ten den, ale byl moc dobrej nato, aby jentak skončil. Andy dál pokračuje:

"Po zápase jsme se rozhodli zůstat ještě pohromadě. Dojeli jsme zpátky do Eustonu, vyšli ze stanice a kráčeli jsme po ulici jako banda asi 100 až 150 lidí. Najednou, se před náma objevila neskutečně velká skupina a hasili si to k nám. Bylo jich tolik, že zabrali úplně celou ulici. Vletěli jsme do nich a zahnali je na útěk. Až potom jsme zjistili, že to byli ty bastardi z jižního Londýna, Millwall. Takže při prvnim výjezdu InterCity Firm jsme rozprášili Holte End, potupili starý výjezďáky a prohnali Millwall. No nebyl to skvělej den na to si vyrazit ven? My mladý jsme se rozhodli zůstat jako InterCity Firm a brzo viděli, že to jméno začli používat všichni kdo jezdili na West Ham. Zdálo se, že to je příhodnej název, kterej dává smysl ve světle toho, že jsme poslední dvě sezony jezdili všichni vlakama InterCity.
Dál jsme ale byli rozčleněný do jednotlivejch gangů. Ale tím, že jsme se zastřešili pod hlavičkou InterCity, tak zmizelo do značný míry elitářství v našich řadách a keždej moh cejtit, že má pro gang svojí cenu."

*** Congratulations. You have just met ICF *** (12.)

Vydáno dne 15. 05. 2007 (2298 přečtení)

Ramsgate si pamatuje, že netrvalo dlouho a uvědomil si si, že na jménu I.C.F. by se dalo něco vydělat:

"Jak jméno I.C.F. nabývalo mýtickejch rozměrů, začli jsme díky němu vydělávat peníze. Rok po založení jsme hráli první zápas s Notts County. Porazili jsme je 5:2 a ve chvíli kdy jsme dali na 3:0, řekl jsem, že jestli dáme čtvrtej, tak se nevrátim na kasárna. Tenkrát jsem dezertoval. Když mě pak na útěku chytli, zavřeli mě do věznice Shooters Hill. Nakonec mi oznámili, že zatímco tam budu, tak musim něco dělat a dali mi na výběr buď tesaře nebo tiskaře. Vybral jsem si tiskařinu a tenkrát tam natisknul členský legitimace I.C.F. a vizitky s motivem "congratulations".

Prodávali jsme je každýmu kdo měl zájem, za libru v hospodě Boleyn. Takhle jsme si vydělávali na výjezdy. Vytřískali jsme na tom nakonec docela slušnej balík. Lidi pak odcházeli domu a mysleli si, že tímto vstoupili do toho slavnýho gangu. Pro mě to ale nikdy neznamenalo nic jinýho než příležist si trochu přilepšit. Balík 500 vizitek I.C.F. v našich očích znamenal 500 liber.

Under fives (v angličtině výraz pro všechno co se týká dětí do pěti let)

Jestli I.C.F. dali vzniknout nový vlně fotbalovýho násilí, tak něco podobnýho způsobil vznik westhamskejch Under Fives. Požádal jsem Andy Bowerse, aby vysvětlil jejich začátky:

Under Fives vznikli v době, kdy každej menší gang měl svoje jméno. Bylo nás asi 20 mladších, spíš ještě dětí, který se potloukali okolo I.C.F.. Naše činost spočívala v tom, že jsme jeli v menších zlodějinách. Když si nás všimli starší chuligáni, tak nám jako první začali řikat tim jménem. Pokud jsme se někde objevili všichni dohromady, říkali: "Dívejte, přicházej Under Fives". Toho pojmenování jsme se už nezbavili. Se svym kámošem jsme si nechali i natisknout trika I.C.F. UNDER FIVES. Nejsem si jistej jestli jsme je vůbec někdy měli na sobě, udělali jsme si je jen ze srandy, ale celý to znamenalo, že od teďka měl náš gang jméno.
Co mě tenkrát dostalo bylo, že většina I.C.F. byla jen o pár let starší než my, samozřejmě byli i o něco větší a ze začátku náš gang nečítal moc lidí. Pozdějc jsme se poflakovali po Kings Crossu a Eustonu a vybírali "mýtný" v metru od fanoušků soupeře, kdy jsme si jejich ohozy brali jako "platbu". V tý době se mezi ostatníma fanouškama začlo šířit varování na nás, a ptali se všichni navzájem: "Vybrali od tebe westhamský Under Fives taxu?"
Pak se k nám začli přidávat i další lidi a naše vykořisťování nabralo na síle tím, že jsme začli vykrádat obchody na výjezdech. Dostalo se to do stadia, kdy spousta maníků jezdila na zápasy jen proto, že to byla jedna velká příležitost si nakrást. Starší se nám pořád vysmívali, ale my jsme se na ně neohlíželi. Dělali jsme si co se nám zachtělo, drželi pohromadě a často kradli. Pozdějc byli v našich řadách kluci jako Richard Wildman, stodvacetikilovej amatérskej boxer, kterýmu bylo jen sedmnáct. Zkuste si mu říct, že je jen malý děcko.
Všichni byli I.C.F., ale mladší kluci byli známí spíš pod jménem Under Fives. Měli jsme mezi sebou spoustu skvělejch osobností jako byli Bacon, Peter a Billy Hamptonovi, Lugford, Woody, Sean Pearman, Glenn Appleby, Simon Irons, Little Crapka, Nazi Mick a Mark Hawkins. Pozdějc se k nám přidali Jela a Shakesy. Ostatní kluby měly podobný bandy. Pamatuju si, že Liverpool měl hodně mladejch a stejně tak Gooners. Když jsme začli jezdit mimo Británii, poznali jsme mladý Scousery. Byli hodně dobrý v tom co jsme dělali.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (13.)

Vydáno dne 18. 05. 2007 (2828 přečtení)

Forest, proč odcházíte za deset minut tři?

Brett Tidman a Ramsgate mi připomenuli den, kdy se Nottingham Forest odvážili přijít na West Ham jako banda. Je to jejich oblíbená historka. Opravdová klasika:

"Předchozí sezonu jsme se utkali s Forestem dvakrát na Orientu, ale ani jednou nás na ně nebylo dost, aby jsme jim dali pořádnej vejprask. Pamatuju si, že jeden ze zápasů byl večerní mač Anglo-Skotskýho poháru. Forest přijeli na oba zápasy ve slušnym počtu. V tom druhym zápase benga zatkli kolem čtyřiceti z nás a naše fotky dali k dispozici tisku. V pondělí jsme se pak obejvili v Sunu, kde k tomu napsali, že takhle se policie snaží bojovat proti fotbalovýmu chuligánství. Zatknout a držet na stanici dokud zápas neskončí.

Teď už ale probíhala další sezona, následující víkend měli přijet k nám a šířily se zvěsti, že se chystaj přijet ve velký bandě. My jsme si ale řikali, že toho budou schopný jen těžko. Právě postoupili do první divize a pod manažerem Brianem Cloughem se jim docela dařilo. Chuligáni žili ještě minulostí a pořád ještě nosili Crombie, nabroušený kovový hřebeny a další doplňky zdobící tradiční skinheady. U všech londýnskejch klubů si udělali respekt tim, že se jim podařilo zahnat docela slušnej gang Tottenhamu u příležitosti velkýho pohárovýho zápasu. Obávaná reputace Forestu pramenila z jejich praktiky, kdy se snažili obklíčit a nalákat do pasti hostující fanoušky, aby je pak naházeli do řeky Trent. Tottenham převyprávěli svojí zkušenost jako vpravdě hororovej příběh. Od tý doby si s nima pohrála Chelsea a i Tottenhamu se podařilo vykonat pomstu o pár let pozdějc. Ale náš West Ham se s nima nikdy moc nepotkával a když už, tak jsme pro ně byli moc velký sousto a nikdy si na nás netroufli. Proto se nikomu nechtělo věřit, že se chystaj přijít na Upton Park. Doteď jsme hráli s Norwichem, QPR, Evertonem a Middlesbrough, žádná banda se u nás neukázala. Upton Park byl pro hosty zakázanou oblastí.
Nadešel den zápasu a jako obvykle jsme se už od desátý hodiny poflakovali v okolí Green Street. Po jedenáctý se dokonce začli na ulici objevovat lidi v červenobílym o kterejch byste si mohli klidně myslet, že si jentak vyšli na vycházku. Vůbec se nestarali o svoje okolí, ale to se brzo mělo změnit.
Okolo druhý hodiny jsme byli v hospodě Queens, vedle tržiště, která je doslova deset metrů od stanice metra Upton Park. Skupina našich zvědů vyšla ven a vydala se metrem na stanici Barking. Barking bylo nádraží, kam benga směřovali vlaky speciálně vypravený na zápasy a odkuď potom v eskortě přesouvali fanoušky na stadion. Pár mladejch z West Hamu nám řeklo, že na nádraží v Barkingu přijely stovky fanoušků Forest. Překotně ze sebe vypravili: "Přijeli dvěma speciálama!" "Seš si jistej?" něvěřícně jsme vyzvídali. Pořád jsme byli přesvědčený, že všechny řeči byly jen fáma a k ničemu nedojde. Naše poslední dva domácí zápasy proti Evertonu a Middlesborough se totiž konaly bez účasti hostů a nepředpokládali jsme, že by se k nám odvážil Nottingham.
O deset minut pozdějc vyšel ze stanice Upton Park velkej dav fanoušků Forest, který přijeli z o dvě zastávky vzdálený stanice Barking. Byla to dost slušná banda v počtu asi 500 až 600 se spoustou grázlů od pohledu - jejich starý výjezďáci společně s novou krví. Benga je v eskortě hnali po Green Street a mezi nima byl nám dobře známej tajnej fízl, kterýmu jsme řikali Muppet. Všechny nás znal jménem, ale bylo tam tolik lidí, že si nás nemoh všimnout. Smíchali jsme se s nima v malejch skupinkách, zatímco ostatní s nima přišli už z metra a zůstali v eskortě. Zároveň byly na rozích malý bandičky, který byly připravený vymlátit duši z každýho koho by napadlo zmizet v postraních uličkách.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (14.)

Vydáno dne 23. 05. 2007 (2242 přečtení)

Nakonec se přece jen odvážili ukázat v bandě na Upton Parku. Všichni jsme si to užívali. Kamkoliv ses podíval, viděl jsi křenící se ksichty z West Hamu, skoro jako by se schylovalo k nějaký skvělý party. Forest mlčeli jako zařezaný.

Měli severskej ustrašenej výraz, kterej prozrazoval jejich myšlenky, "Soustředit se aby jsme zůstali pohromadě a dostali se na stadion". Byli eskortováni na tribunu South Bank přes vchod z Castle Street Road. Ta část West Hamu, který byli promíchaný s nima v eskortě, prošla turniketama s nima. South Bank byl za jednou z branek naproti North Banku. Tribuna byla rozdělěná plotem na dvě části, kdy dvě třetiny byly ponechaný pro domácí a v rohu zbylá třetina pro hosty.
Ten kdo se nedostal na South Bank v eskortě, se sebral z Green Street a dostal se na stadion buď protaženim se turniketem s někym před sebou nebo podplatil jednou librou pořadatele. Nebylo proč se obávat, že by vás vyhmát nějakej jinej pořadatel s vyšší hodností, protože tam prostě žádnej takovej nebyl. Když už jsme byli v sektoru West-Side, zašmelili jsme se staříkem, kterej hlídal dveře pod tribunou určený pro přístup zaměstnanců a fízlů na South Bank. Další libra a byli jsme tam kam jsme se chtěli dostat.
Forest, všichni pohromadě v jejich vlastní sekci na stadionu, sebrali odvahu a rozhodli se, že dají svýmu týmu, převlíkajícímu se zatím v šatnách, vědět, že dorazili. Ozval se pokřik "Forest! Forest! Forest!" A v tu ránu vypukla vřava. Všechen West Ham v hostujícím sektoru se na ně jako jeden muž vrhnul a tlačil je až těsně ke hřišti. Doslova jsme se do nich ponořili. Benga nevěděli která bije, protože absolutně nepředpokládali, že by jsme se v tomhle sektoru mohli objevit a jak se West Ham vrhal do bitky ze všech stran, nebyli sto cokoliv udělat. Stali se z nich diváci.
Jak jsme Forest vytlačovali, lítali lidi za plot na hřiště. Chtěli utýct dál na plac, ale v tom jim bránili benga a tlačili je zase zpátky na nás. Přesto ale během pěti minut West Ham vyčistil celej sektor a Forest se ocitnul na hřišti. Nejdřív to začlo pár lidma na hřišti což se postupně, tak jak další a další fanoušci z Nottinghamu hledali spásu na hřišti, změnilo v lavinu. Davy na stadionu propukly v hlasitej jásot, kterej se změnil ve výbuch smíchu, když čtyři maníci přeběhli až ze sektoru Chicken Run East, nakopali prdele a rozdali pár ran Forestu, aby se pak nerušeně vrátili v poklusu do svýho sektoru Chicken Run.
Sebevědomí se kterym se banda Forestu odvážila ukázat na Upton Parku zmizelo jak pára nad hrncem. Mohli jste přímo číst rozčarování z jejich obličejů. Chlapci z Forestu se na sebe dívali a vypadli jako když si říkaj: "Kurva, co děláma na hřišti? Neměli by jsme se vrátit a rozdat si to s nima?" West Ham na South Banku na ně křičel atˇ se vrátěj, že si tam něco zapoměli, krční žíly měli naběhlý k prasknutí, rukama divoce gestikulovali a obličeje prozrazovaly zášť, kterou cítili. Když už to začlo vypadat, že si pro ně West Ham dojde až na hřistě, rozhodli se, že se musí dostat na nějakou neutrální část stadionu, kde nebude krvežíznivá banda chuligánů.
Teď už tam nebyli jako společná skupina, ale každej jednotlivec sám za sebe, myslící hlavně na to, aby všechno přežil ve zdraví. Vyběhli k West Sidu, hledajíce útočiště, aby tam našli jen další gang West Hamu, tradiční skinheady, který si říkali West Side Boys. Nahrnuli se k plotu u hřiště a s láskyplnym usměvem je vábili na dostaveníčko k sobě do sektoru. Forest to vzdal ve chvíli, kdy první, který se odvážili skočit k nim, dostali facky. Všechny páry očí směřovaly k Forestu, který se choulili k sobě na kraji hřiště, pod palbou výhrůžek jak z West Sidu, tak South Banku. Pak se přidal i North Bank a rozjel pokřik "Come Up The North Bank"[Pojďte na North Bank], tlesk, tlesk, tlesk.
Když policie zjistila, že záchranka St. John's ošetřila pár lidí s bodnejma ranama, rozhodla se, že jedinou opravdovou ochranu, kterou můžou nabídnout, je odvýst Forest pryč ze stadionu, pro jejich vlastní bezpečnost. Jak je jako stádo ovcí odváděli ze stadionu, jejich ponížení narostlo k maximu, když West Ham začal zpívat oblíbenou písničku seveřanů, obvykle zpívanou ve chvílích, kdy měli naději, že se dostanou do finále ve Wembley. Starou známou "Que Sera, Sera" jsme předělali na: "Why did you leave, you leave? At ten to three, o'three, Why did you leave, you leave?"[Proč odcházíte?, za deset minut tři, proč odcházíte?] Poslední, co mohli všichni vidět z Forestu na Upton Parku, bylo, jak se pakujou a směřujou zpátky k autobusům a vlakům, dřív než zápas vůbec začal... Forest, uvidíme se příště.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (15.)

Vydáno dne 25. 05. 2007 (2519 přečtení)

*Trajekt

„Šéf firmy vedl krvavou fotbalovou válku“, vykřikoval do světa nadpis na titulní stránce Daily Mirror. Byl to typickej obrázek toho, jak tisk informoval o soudu, kterej následoval po násilnostech fanoušků West Hamu a Manchesteru United na palubě trajektu plujícího do Holandska. Ty se udály 7. srpna 1986.

Nakonec byl Joe Harris, padesátiletej ředitel obchodní společnosti, tiskem a prokuraturou přezdívaný „Generál“, zproštěn obvinění, že rozdával příkazy a vedl skupinu fotbalovejch chuligánů v násilnym střetu a navíc použil proti svejm rivalům požární stříkačku jako zbraň. Osm dalších fanoušků pak bylo usvědčeno a odsouzeno k celkem jedenapadesáti letům ve vězení.
Celej příběh toho neuvěřitelnýho dne uprostřed Anglickýho kanálu nebyl nikdy popsán do detailu. Chtěl bych to nyní napravit a převyprávět ho tak jak se skutečně odehrál a ne tak jak ho po svym vylíčily média a soudy.
Rvačky byly tak divoký, že kapitán a posádka lodi nebyla schopna kontrolovat situaci na palubě. Tak došlo k tomu, že v jednu hodinu odpoledne, kdy na jednom z nejfrekventovanějších míst na moři zuřila bitka, vyslal kapitán Joost Nargel zoufale tísňový signál a otočil svoji loď zpět do přístavu. Schodiště a podlahy byly zaplaveny směsí krve a slané vody po tom, co napětí mezi naší malou, ale o to více sebevědomou skupinou I.C.F. a Manchesterem přerostlo v násilnosti. Zdálo se jim to jako dobrá příležitost ke srovnání starých účtů, ale události se nakonec vyvíjely jiným směrem než plánovali.
Závažnost celýho incidentu byla později shrnuta soudcem Watlingem, kterej prohlásil: „Mohla se stát větší katastrofa než bylo potopení Titaniku.“ V reakci na tuto událost pak FIFA přidala jeden rok navíc k pětiletýmu trestu pro anglické kluby, kterejm zakazoval účast v evropských pohárech.
Stal se z toho jeden z nejvážnějších problémů propíraných v tisku v tý době a to přesto, že šlo jen o přátelský zápasy ke kterým měly kluby nastoupit v Holandsku a záměrně o nich neinformovaly, doufajíce tak, že proběhnou bez povšimnutí. Místní deník Newham Recorder později otiskl vyjádření jednoho z fanoušků West Hamu, kterej prohlásil: “Jeli jsme si jen povyrazit a strávit pěknej víkend. Nikdo si nedokázal představit, jak to nakonec dopadne“, a jeden zakrvácenej fanoušek Manchesteru to označil jako: „Tu nejbrutálnější řež co jsem kdy zažil.“
O rok později jsem byl u Snaresbrookskýho královskýho soudu, doprovázen čtyřmi ze čtrnácti účastníků nechvalně známý bitky na trajektu, kde jsem byl obviněn v rámci „Operace vlastní gól II“ jako jeden z vůdců InterCity Firm. V té době už si dva lidi odpykávali šestiletej trest za účast na onom incidentu. Soudní přelíčení přivedlo mý myšlenky znovu k tomu nezapomenutelnýmu dni na trajektu a já si říkal: „Jó, byla to ta nejlepší bitka ze všech“.

Big Ted vzpomíná na události:

"Podrobnosti o přípravných zápasech pronikly na veřejnost a během jedný z návštěv u Brita jsme se rozhodli obvolat pár lidí a zorganizovat výlet do Holandska. Funkcionáři chtěli udržet informace o přípravě v tajnosti, protože se obávali výtržností a dalších nepříjemných článků v tisku. Ironií osudu jsme se nakonec o zápasech dozvěděli přímo od jednoho z našich hráčů. Po srazu na nádraží Liverpool Street jsme měli dál v plánu chytit noční trajekt do Holandska a strávit tejden v Gronningenu, kde hrál West Ham na fotbalovym turnaji. Většina fanoušků West Hamu cestovala předchozím trajektem do přístavu Hook of Holland a o tom, že budou problémy jsme věděli hned od začátku naší výpravy. Jakmile jsme totiž přijeli na Liverpool Street, bylo už nádraží plný Manchesteru. Dozvěděli jsme se, že směřujou do Amsterdamu na jejich zápas proti Ajaxu a mají tak jet stejnym vlakem jako my. Bylo nás tam jen čtrnáct a nebyli jsme si jistý co udělat, ale jestli jsme se chtěli dostat do Holandska, tak nám nezbejvalo nic jinýho než nastoupit a to jsme taky nakonec udělali.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (16.)

Vydáno dne 01. 06. 2007 (3209 přečtení)

Rozhodli jsme se jet první třídou, protože kdyby se náhodou Účka o něco chtěli pokusit, mohli by tak přijít jen z jednoho směru. Jak jsme se trousili podél vlaku k prvním vagónům, Manchester už nastoupenej, naklánějící se z oken na nás pokřikovali a ječeli co že se s námi chystaj provýst.

Jakmile jsme se dostali dovnitř, připravili jsme se na jejich útok. Při cestě si nás nejdřív jeden po druhym chodili omrknout a my každýmu dokolečka opakovali ať jde do prdele.

Nakonec však cesta do Harwiche proběhla v poklidu. Očividně si museli myslet, že je nás tam celkově víc, než těch čtrnáct co viděli. Naneštěstí jsme si však neuvědomovali vážnost situace do který jsme se dostali nastoupenim do vlaku. Po příjezdu do Harwiche jsme dali pár piv a šli se zapsat na listinu pasažérů trajektu Královna Beatrix, kterej nás měl dopravit do Holandska. Nás a zasranou Red Army. Vědomi si situace, který budeme možná čelit, informovali jsme zaměstnance lodní společnosti u kterejch jsme se registrovali, že jsme znepokojený cestováním společně s asi pěti sty fanoušky Manchesteru United. Odpovědí nám bylo: „Nemusíte se ničeho obávat. Na palubě je taky asi tři sta až čtyři sta Hells Angels jedoucích na motorkářskej sraz. Kdyby dělali nějaký problémy, oni se o ně postaraj.“ Nicméně jsme se rozhodli radši něco připlatit za první třídu, abychom se vyhnuli zbytečnejm problémům. Hned jak loď odrazila od břehu jsme si sedli do baru a pečlivě vybrali místo, který se by se dalo dobře bránit, kdyby se nám Manchester rozhodl dělat společnost. Byli jsme nahoře v osmym patře, v baru, kterej se shodou okolností jmenoval Inter-City Bar. Takže jsme tam dřepěli, měli ho jen pro sebe a mysleli, že všechno bude v pořádku. Na lodi bylo i pár jinejch fanoušků West Hamu, ale jen normální fandové. Když jsme si tak vysedávali u pivka bylo nám oznámeno, že na předchozím trajektu, St. Nicholas, byly potíže, který provázela spousta zatčenejch. Zbystřeli jsme a bylo nám hned jasný, že na tom našem by to mohlo dopadnout stejně. Taky jsme si všimli, že během první hodiny cesty se čas od času kolem dveří a oken baru mihl někdo z Machesteru, očividně se snažící zjistit kolik nás celkem je. Většina z Manchesteru se však zatím dobře bavila o palubu níže za zpěvu chorálů ve kterejch básnili o tom jak zabijou West Ham na trajektu.
Po asi dvou hodinách se Taffy a Malej Danny vypravili dolů do Duty Free obchodu o palubu níž. V tu chvíli se na nás chystalo asi sto padesát Úček nachcanejch jak mraky a celejch dychtivejch po krvi West Hamu. Taffyho a Dannyho si všimli během návštěvy Duty Free, kde padlo prvních pár ran. Taffyho poznali jednoduše, protože dřív bejval jedním z nich, měl ještě ze starejch dob tetování Machesteru a neměli ho zrovna v lásce. Bylo nám jasné, že je jen otázka času, kdy se vrhnou i na zbytek.
Taffy a pár dalších stáli na hlídce před barem, když se objevili první z Manchesteru a pustili se do nich. Andy Swallow se přiřítil dovnitř, kde seděl zbytek a oznámil nám, že máme problém."

Andy si pamatuje, že všechny trable začaly po tom co se on a tři další chuligáni z Harlow začali zajímat o hluk a známky zvýšený aktivity na palubě o jedno patro níž:

"Po pár pivech nám přišlo jako celkem dobrej nápad trochu zaprudit do Manchesteru. Když jsme se dostali k nim blíž zakřičeli jsme na ně: „Co to tam je dole za sráče?“ Oni odpověděli narážkami: „Proč jste nebyli v Manchesteru? Byli jste radši schovaný doma?“ a já jim na to odsekl: „Jaký to bylo v Plaistow?“, odvolávajíce se na předchozí sezónu, kdy se snažili nenápadně proklouznout už po začátku zápasu z nádraží v Plaistow a my jsme jim přichystali velký překvapení a rozsekali je na mrtě…

*** Congratulations. You have just met ICF *** (17.)

Vydáno dne 05. 06. 2007 (2515 přečtení)

Po narážce na Plaistow ještě víc zhoustla atmosféra, protože spousta z nich musela bejt přímejma účastníkama toho masakru. Pár z nich se vydalo směrem ke mně, já jsem ale dál postával na schodech a pouštěl si hubu na špacír: „Stůjte! Kolik z vás je z Manchesteru? Rozdám si to s každým kdo je opravdu od tam tuď.“ Tohle jim na chvíli zavřelo klapačky.

Otočil jsem se na jednoho a řekl: „Máš plnou hubu keců. Odkud jsi?“ Odpověděl, že z Wolverhamptonu a já na to: „Takže si to rozdám s tebou jako s prvním.“ A pak jsem začal ukazovat postupně na dalších přibližně pět chlápků a nabídl jim to samý za slov: „Rozdám si to s tebou, pak s tebou…“ To už je rozpálilo do běla. Museli si myslet, co to je za velkohubýho Cockneye, že nám tu chce vyhrožovat jak s náma zatočí. Věděl jsem co to s nima asi udělá, ale byl jsem moc rozparáděnej na to, abych pomyslel na nebezpečí, který už klepalo na dveře. Nadávky lítaly vzduchem, ale celou tu dobu to vypadalo, že k ničemu vážnějšímu nedojde. Když jsem však viděl jak jeden z nich drží prázdnou láhev od whisky za hrdlo, rozhodl jsem se, že je čas jít.
Řekl jsem bandě s kterou jsem se hádal: „Mám lepší věci na práci“ a rozběhl se nahoru po schodech. Ohlédl se přes rameno, bylo jich tam jako much, všichni ozbrojený a vyrazili za mnou. Vběhl jsem do baru kde ostatní postávali a vykřiknul: „Běží sem!“ Všichni se vrhli ke dveřím postavit se jim. Nahoru vedly dvoje schody a pana H. napadlo začít se bránit požární hadicí. Začal s ní stříkat na schody, což nadělalo Manchesteru dost problémů, protože byly v mžiku jak klouzačka.
Já jsem se mezitím účastnil bitvy o druhý schodiště. Nasadil jsem si na hlavu záchranou vestu, do jedné ruky vzal víko z popelnice jako štít a do druhý masivní nohu od stolu. Postavil se na vrch schodů, mlátil tyčí o víko a u toho křičel: „Come on!“
Nakonec jsme je zatlačili dolů ze schodů, ale oni se zase vraceli a v ještě větším počtu zahájili soustředěnej útok. My jsme se přeskupili blíž k těm schodům co byly zaplavený vodou. Uprostřed válečný vřavy se najednou objevil jeden velkej motorkář, vytrčil ruku a řekl: „Poslouchejte! Nechte toho! Mějte se rádi, mír, mír.“. Někdo se k němu přihnal a dobře mířenou ranou ho poslal dolů ze schodů. Tenhle motorkář byl sice Angličan, ale většina jich byla z Evropy a byli roztříštěný do malejch skupin po celý lodi, takže nebyla žádná šance, že by boj mohli zastavit.
Jediný chvíle klidu byly vždy když se Manchester přeskupoval, aby znovu zaútočil. V jednom z útoků přišli po schodech dva Rudý a jeden z nich se nám snažil domluvit: „Podívejte, my jsme Mancuniani (anglickej výraz pro osobu pocházející z Manchesteru a okolí). My jsme PRAVEJ Manchester. Už toho nechte.“ Jak to dořekl, přistál mu na hlavě hasící přístroj, svalil se ze schodů a jeho kámoš zdrhnul.
Dalšího magora, očividně se snažícího udělat si jméno před ostatními, napadlo, že ukáže všem ostatním jak udatnej a geniální je. Přehodil si přes hlavu deku, aby se uchránil před proudem vody a vydal se na zteč. Za následek to však mělo akorát to, že deka totálně promokla a s tím dost ztěžkla, takže jí nemohl sundat a během chvilky nevěděl kde je. My jsme mu pak na hřbet naložili kovovejmi tyčkama pěknejch pár ran a vymlátili ho dolů ze schodů. Tam jsme ho zamotali do deky, tak jak se roluje koberec a jako přídavek dostal slušný kopání. Sice se ještě snažil zoufale bojovat, ale z pevnýho sevření deky neměl šanci se dostat.
Jak jsem sbíhal ze schodů, někdo hodil květináč s velkou jukou a já jím dostal přesně do hlavy. Pomyslel jsem si, jó, z toho bude slušná boule, a mrštil s tím zpátky mezi ně.
Někdy vprostřed boje, jsem si najednou všiml dvou Holandskejch řidičů kamionu stojících po naší pravý straně se zásobou půllitrů, kterejmi házeli na kohokoliv, kdo se na nás pokusil po schodech dostat. Křičeli až jim přeskakoval hlas: „Milujeme Anglii a milujeme vaše fotbalový chuligány.“ S úžasem jsme na ně pohlédli a všichni si mysleli…“Zasraný idioti!“, ale aspoň byli na naší straně. Jedna věc o který jsme tenkrát nevěděli, byla, že Manchester používali nože a snažili se nás bodat do nohou skrz schody zespoda kdykoliv jsme po nich postoupili dolů. O tom proč máme pořezaný nohy jsme se dověděli až následující sezónu v Manchesteru, kde se nám posmívali jak nás pobodali."

*** Congratulations. You have just met ICF *** (18.)

Vydáno dne 08. 06. 2007 (2802 přečtení)

Big Ted popisuje jeho dojmy z bitky:
"Jak jsem to přežil, nikdy nepochopím. Když Andy doběhl zpátky do baru s celym tim Manchesterem v zádech, tak první věc co jsem viděl, když jsme se vyhrnuli ven, byl Taffy právě trefenej lahví do obličeje a kolem dvaceti magorů z Manchesteru snažících se dostat dovnitř a lynčujících Taffyho.

Vlítli jsme do nich a tím se nám ho podařilo zachránit od nejhoršího. Byl jen samá modřina a oděrka. Stáli jsme teď na vrchu jednoho z vnitřních schodišť a slyšeli jak Manchester skandujou: „Vojnááá, vojnááá, vojnááá!“ dole pod náma. Všichni ožralí Manchesterský se zřetelně dali dohromady ke společnýmu útoku na nás. Pohledem ze schodů se dalo lehce zjistit, že už jich tam stojí víc než stovka a čekají až někdo zavelí k ataku. Mezitím jsme se pokusili sehnat ostatní fanoušky West Hamu co byli na trajektu, aby nám pomohli, ale oni odmítli. Manchester začal útočit po schodech ve velkejch počtech, všichni ozbrojený lahvema, nožema a kusama dřeva, který se jim dostaly do rukou po tom co vyrabovali Duty Free. My jsme se už ale stačili ozbrojit taky a přestože vzduchem lítaly lahve byl to v tuhle chvíli spíš boj zblízka. Tlačili jsme je dolů ze schodů, ale tam jsme se dostávali do nebezpečí kvůli jejich početní převaze. Bod zlomu přišel ve chvíli, kdy pana H. napadlo použít požární stříkačku umístěnou blízko schodů a začal s ní kropit ty bastardy. Síla proudu slaný vody držela Manchester na distanc dost dlouhou dobu, během který jsme zpřevrhali stoly a vytvořili z nich na vrchu schodů barikády. Mezitím jsme taky vydrancovali bar a cokoliv co se dalo použít jako zbraň jsme si přivlastnili a ozbrojili se tím. Tenhle geniální nápad nám pomohl přežít první vlnu útoku, ale zatím šlo pouze o začátek hodinu trvající bitvy ve který jsme byli nuceni bojovat o svý holý přežití. S naším „požárníkem“ panem H. ve službě jsme teď odráželi další útoky Manchesterskejch, který se snažili používat stoly jako štíty, kterejmi se kryli před proudy vody. Dařilo se jim ale dostat jen na vrch schodů, aby byli opětovně zahrnuti sprškou sklenic, lahví a všeho co nám přišlo pod ruku a byli tlačeni zpátky dolů.
Po asi deseti minutách začal boj ztrácet na intenzitě a pár z Manchesteru se rozhodlo zaútočit i po druhym, vnitřnim, schodišti. Vzal jsem si na starost jeho obranu společně s dvěma z Under Fives, Seanem Pearmanem a Bradleym. Naskytl se nám pohled na ně, jak přicházej zezadu, vedeni řeckým maniakem s dýkou v ruce a míšencem s dlouhym nožem v ruce. Jediná moje ochrana byla láhev v ruce a nevypadalo to se mnou zrovna růžově. Rozhodl jsem se teda použít druhou požární stříkačku. Otočil jsem kohoutkem a nic. Manchester se každou vteřinou dostávali blíž a blíž a já jsem zoufale bojoval s pákou na stříkačce, ale nevyšla z ní ani kapka. V tu chvíli mi to nedocházelo, ale bylo to kvůli uzlům, který bránily volnýmu průtoku vody.
Spasen jsem byl ve chvíli kdy jeden z našich uřízl hadici na asi dva metry. Najednou se mi v ruce objevila skvělá zbraň s těžkou kovovou hlavicí na konci, kterou jsem roztáčel kolem svý hlavy jako laso. Dával jsem Manchesteru co proto když přede mnou utíkali pryč.
Od teď jsme museli začít bránit oboje schody a požádali jsme jednoho z nás, kterej, jak se zdálo, ztratil kuráž do dalšího boje, aby alespoň doplnil zásoby munice. Bohužel byl tak roztřesenej z celý bitvy, že nedokázal udělat ani to. Nakonec se nám podařilo zaangažovat náhodný svědky z baru k podávání sklenic, lahví a dokonce se nám od nich dostaly do rukou i nástěnný zrcadla. Pokusili jsme se taky naverbovat pár Hells Angels, který to vše se zájmem sledovali, ale odvětili, že pro ně je to moc šílený a radši se zdekovali."

*** Congratulations. You have just met ICF *** (19.)

Vydáno dne 12. 06. 2007 (2492 přečtení)

Boj byl ve fázi nekonečný rvačky a Swallow si vzpomíná, že doprostřed celýho tohodle pekla najednou přišel doktor:

"Přijel nahoru výtahem, v klidu vystoupil a představil se. Řekl nám, že bychom měli s celou tou šíleností přestat a zeptal se kdo potřebuje ošetřit. Jeden z nás mu na to odpověděl: „Polib si! My jsme v pořádku! Měl by si radši jít a zkontrolovat JE!“

Jakmile doktor zmizel, Manchester se pustil do jejich další a jak se později ukázalo poslední zteči. Tentokrát zaútočili soustředěně na oboje schody současně.
Zasypali nás těžítky, který nakradli při dalším nájezdu na vyrabovanej Duty Free obchod. Díky tomu, že jedno schodiště ubránil pan H. se svojí požární hadicí prakticky sám, se ostatní mohli věnovat tomu druhýmu, kde jsme je bombardovali lahvema, sklenicema a střepy z rozbitejch zrcadel.
Teď už začalo bejt pomalu jasný, že vítězství strhneme na naší stranu. Manchester totiž už unaven neustálejma pokusama o zdolání schodů se dál nezmohl už na nic jinýho než na házení vším možným. V tom jsme však měli nemalou výhodu, protože zatímco oni museli neúčinně vrhat nahoru, my jsme na ně shora metali jednu smrtící střelu za druhou. Z toho mohl vzejít pouze jedinej vítěz.
A abychom je potupili dostatečně, skandovala na ně naše banda neustále „I.C.F., I.C.F., I.C.F.“ Schody teď byly pokrytý směsí slaný vody a krve z Manchesteru a Taffy a ještě jeden maník vystartovali dolů a každej kdo se jim dostal pod ruce dostal za vyučenou."

Potom, náhle, bitva skončila, jak Swallow vzpomíná:

"Najednou se vše zastavilo. Čekali jsme na vrchu schodů a zdálo se nám, že je dole nějakej podivnej klid. Po chvíli se pět z nás vydalo dolů, abysme zjistili co se děje. Za chůze jsme bušili tyčema do víka od popelnice a skandovali: „Chceme ještě! Chceme ještě!“, ale odpovědí nám bylo pouze ticho. Manchester právě zmizel z jejich postavení.
Zrovna jsme to říkali ostatním nahoru, když se najednou objevila skupinka fanoušků West Hamu, který jsme neznali. Bitky se vůbec nezúčastnili, ale zato měli nejnovější zprávy z kapitánskýho můstku. Oznámili nám, že loď byla otočena zpět do Harwiche, kde budeme moci být zatčeni Anglickou policií a že kapitán dokonce vyslal tísňovej signál.
V tu chvíli se objevili členové lodní posádky a všechny nás zamkli v baru. Prodiskutovali jsme situaci a došli k závěru, že nám nehrozí žádný nebezpečí, protože my jsme tu bitku nezačali a jenom jsme se bránili, aby nám Manchester nevymlátil duši z těla. Přesto se některý z nás radši pojistili výměnou kusů oblečení, bot a všeho podle čeho by nás bylo možný identifikovat.
Když jsme přistáli zpátky v přístavu Harwich, pohledem z okna jsme zjistili, že na břehu stojí řada policejních aut a asi stovka fízlů je vyrovnaná na přístavním molu. Taky tam stály sanitky, do kterejch nosili na nosítkách zraněný z Manchesteru. Policie vlítla do našeho baru v očekávání, že najde stovky fanoušků West Hamu. Byli dobře připravený, některý v zásahový výstroji, ale našli zde jen naší malou skupinku. Vyvedli nás do velkýho obklíčenýho prostoru, kterej byl plnej Manchesteru. Byli totálně zničený když viděli, že je dobila naše malá bandička čtrnácti lidí. Policie nás pak informovala, že nesmíme cestovat ani do Holandska ani jet domů.
Napočítali jsme dvaadvacet Rudejch odnášenejch na nosítkách a napojenejch na kapačku, některý další byli odvážený na invalidních vozejcích. Na naší straně bylo pouze jedno zranění, když pominu bouli na hlavě, kam mě trefil letící květináč a menší oděrky.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (20.)

Vydáno dne 15. 06. 2007 (2475 přečtení)

Mý suchý oblečení na benga asi nějak dobře zapůsobilo, jelikož se starali jen o ty, který prozradilo mokrý ošacení. Nakonec bylo k výslechu předvedeno jen šest nebo sedm lidí z naší bandy.

Zbytek byl postupně propouštěn, tak abychom nebyli všichni pohromadě. Vydal jsem se teda na cestu do Londýna sám, ale už na nástupišti jsem se setkal s jedním od nás. Vlak vjel do stanice plný Manchesteru a policajti mi suše řekli: „Tak si nastup“. Což Manchester uvítal a vyklánějíce se z oken říkali: „Tak pojď. On je tu s námi.“ Na co jsem jim řekl: „Jděte do prdele. Já jsem z West Hamu.“, ale oni stále opakovali: „Ne, ne, ty jsi z Manchesteru United, stejně jako my.“ Neodbytně se snažili mě dostat do stejnýho vagónu, kde byli oni a mě bylo úplně jasný, že jen proto, aby mě mohli zabít. Jen jsem řekl: „Uvidíme se, musím už jít“, a přešel přes trať na jiný nástupiště. Během chvíle jsem našel i zbytek naší party a v tu chvíli jsme zjistili, že šest nebo sedm z původních čtrnácti bylo zatčeno. Po návratu na nádraží Liverpool Street, už na nás čekala samá pakáž od novin dychtící po senzaci. Byly tam zpravodajský štáby BBC i ITV a novináři z News of the World a Evening Standard. Zahrnuli nás otázkama a nám to celý připadalo jak kdybychom se právě vrátili z války. Všichni jsme cejtili velikou úlevu, že je to všechno za náma a byli jsme šťastný, že můžeme prokázat laskavost britskejm médiím.
Stále jsme byli rozrušený tím čím jsme právě museli projít a řekli jsme co se stalo: „Bylo nás tam čtrnáct a jich něco kolem sto padesáti. Pořádně jsme jim nakopali prdele. A nezapomeňte … dejte do novin, že to byli I.C.F.“, řekli jsme pyšně.
Za celou dobu kdy jsem jezdil na zápasy West Hamu jsem nezažil intenzivnější, život ohrožující, řež, než tu na palubě trajektu uprostřed Anglickýho kanálu. Nikdy na to nezapomenu."

Jako naschvál, měsíc před bitvou na trajektu, pogratulovala premiérka Margaret Thatcherová fotbalovejm funkcionářům, že se jim podařilo o padesát procent snížit výskyt s fotbalem spojenýho násilí, od chvíle, kdy byla Anglie vyloučena z evropskejch pohárů, za neštěstí na stadionu Heysel v Bruselu, kde zemřelo třicet osm diváků.
Bitva na trajektu přinesla Anglickejm klubům rok navíc k už existujícímu trestu, kterej byl navíc rozšířen i na přátelský zápasy a ukončila naděje předsedy FA Teda Crokera a ministra sportu Dicka Traceyho na prominutí jeho zbytku. Incident byl provázen čtrnácti zatčeníma a čtyřma řeznejma ranama. Třináctýho března 1987, bylo jedenáct z čtrnácti zatčenejch, včetně pěti z West Hamu, postaveno před soud za trestný činy v rozsahu od výtržnosti, přepadení, krádeže až po vandalství. Vyšetřování britskou železniční policií trvalo šest měsíců, hlavně kvůli složitýmu vymezení trestnejch činů, který se odehrály na holandský lodi v mezinárodních vodách.
Devátýho listopadu 1987, vyslechlo pět mužů z West Hamu a pět z Manchesteru rozsudek u Chelmsfordského královskýho soudu v Essexu. Soudce Brian Watling prohlásil, že pozornost kapitána lodi byla odvrácena od bezpečný navigace, čímž se dva tisíce pasažérů ocitlo v nebezpečí. Uvedl, že jednání zúčastněnejch bylo „rovnocenné k řádění pirátů na širém moři“.
Odsouzení stáli tváří v tvář tvrdejm trestům jako exemplární případ pro všechny fotbalový chuligány. H.C., M.S. a S.P., všichni z West Hamu, dostali každej šest let natvrdo. Dva obžalovaný, J.H. a D.H., byli zproštěni viny. Jeden z nich přiznal, že je fanoušek West Hamu, ale uvedl, že pouze dával pozor na svýho syna, tak jak by to udělal každej otec v podobný situaci.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (21.)

Vydáno dne 20. 06. 2007 (2467 přečtení)

Pobouření a emoce, který provázely bitvu na trajektu, byly rozmáznuty přes titulní stránky novin. Věděli jsme jak tisk nahlíží na tento incident a později jsme zjistili i jak se na to dívá soud. Ale co si o tom myslí ty dvě skupiny fanoušků, který se přímo zúčastnily? Terry Sherrin vzpomíná na hádku na Old Traffordu...

"V sezóně, proběhnuvší po trajektu, jsme hráli na Manchesteru United. Rudoch se stopou na tváří si všiml Swallowa, mě a pár dalších, když jsme šli nahoru po schodech. Zlostně se podíval na Swallowa a řekl: „Tohle si mi udělal ty“, a ukázal na svůj zjizvenej obličej. Řekl, že jsme nebyli féroví. Andy se zeptal jak jsme mohli bejt neféroví, když nás tam bylo jen čtrnáct a jich dvě stě. A on odpověděl: „Nikdy na ten den nezapomenu. Nebyli jste féroví protože vaše banda byla ozbrojená.“
Následovala chvíle ticha provázená našima nevěřícnejma pohledama na ty hovna co mu zrovna vypadly z huby ven. Po chvíli řekl Andy: „To je blbost. Dostali jste přes hubu od čtrnácti z West Hamu. Použili jsme jen ty zbraně, který byly na lodi, tak proč jste je nepoužili taky?“
V tu chvíli do toho skočil další: „Tohle je to vaše slavný I.C.F.?“, očividně poukazoval na naše nízký počty. Ale ještě než to stihl doříct, objevilo se dalších tři sta z West Hamu. A Andy mu odpověděl: „Tohle je I.C.F. a měli jste velký štěstí, že všichni nebyli na trajektu, protože to by jste se na břeh živí nedostali. Jejich nenávist k nám jste mohli přímo cejtit a ten den vzduchem proletělo spousta nadávek. K ničemu vážnějšímu ale nedošlo, protože z osobní zkušenosti dobře věděli co jsme zač."

*COCKNEY REJECTS - Oi! Oi! Oi!

V sedmdesátejch letech fotbaloví fanoušci, často udávající módní trendy, začali doprovázet hudební skupiny na jejich turné po celý Británii a přenesli řádění do hudebních klubů. Po explozi punkovýho šílenství v roce 1977, zažehnutýho Sex Pistols, se prodralo na scénu hnutí skinheads. Skupiny jako The Specials z vydavatelství Two Tone, UB40 a Bad Manners, který hrály převážně skinheadům, opanovaly žebříčky hitparád.
Brzo na ně navázali metal-punkoví Sham 69, s prvotřídním zpěvákem Jimmym Purseym. Sham 69 byli s tribunama dokonale sladěný. Nosili na sobě moderní zelený bombery, co měli všichni z nás a hráli skutečnej hit té doby „Hurry up Harry“, písničku o cestě do hospody. Sham byli průkopníci s fotbalem spjatý hudby a mladý kladiváři se brzo začali objevovat na jejich koncertech po celý zemi. Některý z fanoušků se časem s nima a dalšíma skupinama kolem nich hodně sblížili a nakonec pro ně dělali jako neplacený bedňáci.
Problémy však na sebe nenechaly dlouho čekat. Na koncertech se řádilo, vypukaly bitky a koncertní sály končily v troskách. Chytli se toho novináři a některý nahrávací společnosti se rozhodly rozvázat kontrakty se skupinama, který měly problémy najít místo pro své koncerty.
Skupiny uznávaly zápal pro fotbal u svejch posluchačů, ale většina z nich nesdílela jejich krajně pravicový smýšlení. Některý veřejně deklarovaly svůj odpor vůči rasismu a násilí a vystoupily na sérii koncertů po celý zemi nazvaný "Rock proti rasismu".
Otrávený novým politicky vyhraněným postojem svejch hrdinů se fanoušci rozhodli založit svoje vlastní skupiny. První a zároveň nejúspěšnější byli Cockney Rejects, který se se svým hitem, rockovou verzí „I´m forever blowing bubbles“, dostali do první čtyřicítky v hitparádě.
Cockney Rejects jsou dobře známí na Upton Parku, protože jsou z West Hamu. A jít na jejich živé vystoupení byl nesrovnatelně lepší zážitek než si koupit jejich album.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (22.)

Vydáno dne 23. 06. 2007 (2329 přečtení)

Příběh toho jak se kluci z tribun dostali do hudebního průmyslu můžou nejlíp vyprávět tři lidi. Hudební kritik Garry Bushell, fanoušek Lol Prior a člen skupiny Vince Riordan. Je málo známý, že sloupkař Sunday People TV a fanda Charltonu Garry Bushell byl přímým účastníkem zrodu Cockney Rejects. Přečtěte si jak vzpomíná na léta strávený s kapelou:

"Nebyl jsem to já, kdo objevil Cockney Rejects - to oni našli mě - a já se shodou okolností stal jejich prvním manažerem. Mick Geggus a jeho brácha Jeff mě vystopovali až do hospody White Lion v londýnskym Covent Garden. Vpadli dovnitř, vypadali jak uprchlíci z Fagin's urchin gangu, na sobě měli spoustu odznáčků West Hamu a do ruky mi vrazili demo nahrávku jejich písničky "Police car". Bylo to zjevení. "Svoboda?" Řval. "Tady neni žádná zasraná svoboda!" Vyletěli vzhůru - drsný, divoký, brutální, vzrušující - a na scénu přišli v tu nejlepší dobu.
Bylo to v květnu 1979, první vlna punku se ztrácela v zapomění a Nová Vlna se stala novou populární kulturou. V první desítce na žebříčku byli samí Tubeway Army, Disco queens a The Boomtown Rats - divadla, kouzelníci a chlápci v pyžamech. A nám nebylo určený vědět proč, ale jen tupě tleskat a platit. Pro punkový novináře jako sem byl já a Dave "Dave Angry" McCullough, to vypadalo, že se zase vrací zpátky hipíci. Dokonce i John Lydon ze sebe dělal blbce v Juke Box Jury(TV pořad BBC). A všechny "hvězdy", "naši hrdinové", "kluci vychovaný ulicí", ze všech se stali imbecilní šašci. Billy Idol vyprávěl v rozhovoru pro Daily Mirror o svém skvělém středostavovském vzdělání. Pracující třída mi může políbit prdel, já mam přece zaměstnání popový hvězdy. Žádnej div, že se Mickey Geggus cejtil ukřivděně. Rejects ale čekali na něco jinýho, na Novej Punk. Do East Endu, stejně jako do South Shields, kde to byli zase Angelic Upstarts, se vracel ten správnej duch...
Cockney Rejects byli nefalšovaný synové dokařů, jejichž písničky byly o hospodách, bitkách, policejní buzeraci a fotbalu. Dal jsem je dohromady s Jimmy Purseyem, kterej produkoval jejich první singl Flares and Slippers obsaženej v punkový kompilaci Small Wonder. Prodávalo se to překvapivě dobře a díky tomu si získali pověst průkopníků obrody punku na East Endu. Zvuk byl drsnej a tvrdej, ten správnej nářez na rozjetej večer. "Ale takovej by punk měl bejt", Mickey explodoval. "Měly by to bejt kapely jako my. Měl by bejt divokej, kurevsky hlasitej a s údernejma textama."
Rejects vznikli jako opravdová skupina teprve když obecní malíř Mickey získal dvaadvacetiletýho Vince Riordana jako basáka v roce 1979. Byl dost zábavnej a pil stejně rychle jak Mick mluvil. Bubeníci se ve skupině střídali až do roku 1980 kdy přišel Stix z Upstarts.
Na koncertech kapela připomínala stádo splašenejch nosorožců, kde prim udávala Mickyho řízná kytara, udávající rytmus jejich drsný muzice. Školák s mezerou v zubech Stinky byl taky pastvou pro oči. Křivil obličej do šílenejch grimas a krční tepny se mu při zpěvu napínaly k prasknutí.
Jejich druhej singl vydanej pod EMI, Badman, byl naprosto skvělej, ale na žebříccích příliš nezabodoval. Další nahrávka, parodie na Sham nazvaná "The Greatest Cockney Rip-Off" už sklidila úspěchu víc a dostala se do první třicítky. Debutovýmu albu Greatest Hits Volume 1 se dařilo přibližně stejně a prodalo se ho přes šedesát tisíc kusů.
Mezi jejich prvníma posluchačema nebylo moc skinheadů, ve skutečnosti je skíni ze začátku ani neměli rádi. Bandička hlásící se k Rejects vzešla z fotbalový scény, z velký části jí tvořili mladý z West Hamu přitahovaný Vinceovým nadšením pro věc a pak taky rozčarovaný fanoušci Sham a Menace. Ze známejch tváří to byli Gary Dickle, Johnny Butler, Carlton Leach, Andy Russell, Andy Swallow, Gary Hodges, Hoxton Tom(ze Spurs), Binnsy, H a Wellsy. Už počátkem listopadu 1979 na ně chodilo tolik kladivářů, že při zápasech vysílanejch v televizi bylo při uvítací větě Gary Glittera "Nazdar, nazdar, jsem tu zpět", jasně slyšet skandování "Cockney Rejects, Oi!, Oi!"
Spousta z East End Glory Boys se připojina o něco pozdějc, když zjistili, že je tu skupina, která je úplně stejná jako oni sami. První nezávislá Oi! subkultura se vyvinula kolem Cockney Rejects a pravidelnýho místa jejich koncertů v Bridge House v Canning Townu, ve východnim Londýně. Stali se ohniskem celý subkultury. V roce 1980, byl tohle ten OPRAVDOVEJ ŽIVOT!

*** Congratulations. You have just met ICF *** (23.)

Vydáno dne 26. 06. 2007 (2351 přečtení)

Žádný z těhle lidí nebyli náckové. Většina z nich se o politiku nestarala vůbec, kromě toho, že volili (když už se k tomu obtěžovali) Labouristy. Což pocházelo spíš než z politickýho přesvědčení, z jejich společenskýho zařazení. Zanedbatelný procento se hlásilo buď k extrémní pravici nebo naopak levici. Už z podstaty byli přirozený konservativci. Věřili hlavně v sebe samotný. Byli patrioti a byli pyšný na příslušnost ke svý společenský třídě a na svou kulturu. Vypadali dobře a oblíkali se kvalitně.

Bylo důležitý nevypadat ošuntěle nebo jako student. Jejich hrdiny byli boxeři a fotbalisti a ne žádný odborový předáci. ICF se pravidelně objevovali na koncertech Rejects v Londýně. Za hranicema Londýna se stalo spojení s fotbalovejma výtržnostma jejich prokletím. Pódium si vždycky vyzdobili červenou vlajkou s Union Jackem, westhamskejma překříženejma kladivama a nápisem "West Side" (to byla část stadionu preferovaná těma nejdrsnějšíma fandama kladivářů). Jejich druhým hitem byla verze klubový hymny West Hamu "Bubbles", která tvořila kulisu tažení West Hamu za vítěztvím v poháru v létě roku 1980. Na straně B byla písnička oslavující ICF nazvaná "West Side Boys".
Všechno dohromady na fanoušky ostatních klubů po celý Anglii působilo jako rudej hadr na býka. V severolondýnskym Electric Ballroom se banda dvou set těch nejlepších rváčů West Hamu pustila do necelý padesátky Arsenalu a vymlátili je pryč. Ale ultranásilí v Birminghamu už odhalilo jakejm problémům budou čelit v budoucnu. Z velký části tam tvořili obecenstvo skíni z Birmingham City, který o sobě dávali vědět skandováním už při první skupině Kidz Next Door (kde hráli mimo jiné Grant Fleming, momentálně levičáckej filmovej tvůrce a Robbie Pursey). Grant Fleming, veterán takovejch výtržností jako byly při koncertu Sham v Hendonu a Madness v Hatfieldu, popisuje násilí té noci jako nejhoší, který kdy viděl.
Birmingham předznamenal konec Rejects jakožto kapely cestující po koncertech po různejch koutech Anglie. Nicméně druhý album nazvaný, dost překvapivě, Greatest Hits Volume 2, vyjadřovalo jejich očividný přání zemřít pomocí sloganu na zadní straně obalu: "Od Skotska až po Cornwall, dáme jim co proto, a to úplně všem."
Písnička "Urban Guerilla" zase obsahuje slova: "Někdo tomu řiká anarchie, ale já tomu řikam zábava. Děte do píči se zákonama. Chci někoho zabít." Mě? Připadá mi, že to tak myslel. Základy pro celej jeden hudební styl už se jim v tý době za pomoci dalších skupin jako například Upstarts podařilo položit. Skupiny tak různý jako The Exploited, Blitx, The Business a Splodge se staly součástí hnutí, který samy vytvořily. Nazval jsem to Oi! a dodneška se tomu tak řiká.“

Lol Prior se narodil rodičům z dělnický třídy, který žili blízko stadionu Millwallu, ale překvapině si proti vůli svýho otce vybral klub, kterýmu fandila jeho máma pocházející z Est Endu - West Ham. Nebylo na tom nic složitýho. Lolovi byli zrovna šest let a West Hamu se podařilo zvítězit ve finále FA Cupu. Řikal, že od tý doby vždycky trpěl za svojí věrnost West Hamu.
Další láskou jeho života se stala hudební scéna. Dneska je mu 42 let a stále se v ní angažuje, provozuje nakladatelství Harry May & Link Music, který vydává Oi! náhravky nahraný na začátku osmdesátejch let. Lol vzpomíná, kdy to začalo pro něj:

"Pamatuju si původní punkovou scénu z let 1976-77. Přestože jsem chodíval na koncerty poslechnout si punkový skupiny jako byli The Buzzcocks, myslel jsem si o celym hnutí svý a připadalo mi, že jde jen o chvilkovou módní záležitost dětiček ze střední třídy. Necejtil jsem se součástí hnutí. Pak o pár let pozdějc jsem slyšel a viděl skupiny jako Cock Sparrer a Menace. A najednou jsme místo punkovejch skupin, jako byli třeba The Clash a jejich prvotřídního sloganu "Sten Guns in Kensington", měli opravdovej hlas nasranejch mladejch zpívajících o výtržnostech na tribunách. Bylo to tak energický a nenávistný.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (24.)

Vydáno dne 03. 07. 2007 (2738 přečtení)

Pak vyšla nahrávka od Cock Sparrer "Running Riot". Na obalu byl obrázek fotbalový bitky, který se účastnili fanoušci Man United. Obal jako byl tenhle mi připadal, že daleko víc seděl k tomu o čem punk opravdu byl. Málokoho ve skutečnosti zajímaly texty skupin zpívajících o zbraních v Kensigtonu nebo problémech v Nikaragui. Byly to první záblesky toho čemu se pozdějc začalo řikat Oi! - nefalšovaný punkový hnutí dělnický třídy. Ten obal Running Riot se dneska prodává za cenu okolo dvou set liber!

Cock Sparrer byla první skupina vzešlá přímo ze stadionů, kterou jsem poznal - Colin McPaul, zpěvák; Steve Burgess, basová kytara; Micky Boothby a Spider na bicí a Gary Lamming jako kytarista - pozdějc se stal hercem. Tyhle maníci byli všichni z Bow ve východnim Londýně. Podepsali smlouvu s Decca, ale protože se neprodávali moc dobře, tak se přesunuli k jednomu z hlavních vydavatelství ve Francii. Nakonec skončili u toho mýho, Link Music. Vzpomínam si na jeden koncert v sedmdesátymosmym nebo devátym, kdy hráli v Tidal Basin v Canning Townu. Na konci řval celej sál "Nenávidíme Millwall!" Přidala se dokonce i sekuritka na pódiu. Celkem tam bylo jen něco kolem dvou set lidí, ale atmosféra, kterou vytvořili byla elekrizující. Bylo to zrovna v době, kdy všichni přestávali bejt punkáčema a začli nosit místo cvočků a čír Harringtony, zelený bombery a vraceli se k módě boot boys. Každej měl na sobě Martensky nebo tričko Fred Perry.
Mladý z kotlů tekrát chodili hodně na koncerty všeobecně. West Ham byli často vidět na Sham 69, zvlášť potom co v Roxy zahráli písničku o Gergeu Davisovi - bankovnímu lupiči z East Endu. Sham měli skvělej refrém: "The East End is all around" [East End je všude okolo]. Nezáleželo na tom jestli si z Hershamu v Surrey, jako byli oni, nebo z Bow - stejně si patřil k East Endu. Napojení East Endu na Sham vedlo k příchodu Rejects na hudební scénu. Kytarista Rejects Vince Riordan chodil na West Ham a brzo Swallow, Grant a další začali provázet Rejects na jejich koncertech."

Vince Riordan se narodil ve West Hamu a na zápasy začal chodit nejdřív se svojí sestrou. Stávali pod krovem vzadu na North Bank, kde mohli vidět jen 3/4 hřiště, protože zbytek zakryla střecha a to včetně branky před tribunou South Bank. Tohle je Vinceův příběh:

"Když už mi bylo přes deset let, já a můj kámoš Johnny Page jsme chodívali na Upton Park sami. Tenkrát nebylo k bitce nikdy daleko a my jsme sledovali Joey Williamse, Billa Gardnera a celej zbytek Mafie z Upton Parku, jak se jim řikalo, jak jdou do akce na South Banku.
Většinou jsme se k nim přifařili a šli až na stanici Upton Park, kde jsme obdivně sledovali jak si to rozdávaj s protivníkama ve vlacích metra. Nakonec jsme se k nim přidali. Pamatuju si na jednu velkou rvačku s fandama Wolves na South Banku. Od tý doby chodil na South Bank každej, aby sledoval, případně přiložil ruku k dílu, při bitce s hostama. Byly to skvělý časy.
K muzice sem se dostal díky výjezdům. Já a můj kámoš Gary jsme chodili s dvěma holkama z Coventry. Při většině zápasů venku jsme páteční večer trávili v Coventry, tam chodili do klubu nazvanýho U pana George a viděli tam hrát skupiny jako byli třeba XTC. Jednou se tam se svym turné ukázaly Pistole. Od tý chvíle jsme po každym výjezdu někde sjeli z dálnice a chodili na koncerty. Po tom co jsme byli třikrát na Sham 69 jsem nakonec skončil jako jejich bedňák. Přestože byli ze Surrey a ne z East Endu, nahráli brilantní věci, například "George Davis" a "Borstal Breakout". Asi na tom měla zásluhu hlavně písnička "George Davis", že se na jejich koncertech začaly objevovat davy fandů West Hamu, který fungovali něco jako neoficiální, neplacená ochranka. Problémy je tak jako tak pronásledovaly všude. Jeden koncert, na koleji v Hendonu, se změnil v pravou pouliční výtržnost, kde nechyběly ani auta převrácený na střechu.
Z bedňáka na člena skupiny jsem se změnil po jednom turnaji v malym fotbalu v Leysdownu, v Kentu. Přišel ke mě maník a zeptal se mě jestli bych nechtěl hrát v jeho kapele. Byl to Micky Geggus. Znal mě od Sham.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (25.)

Vydáno dne 11. 07. 2007 (2095 přečtení)

O tejden pozdějc jsem už byl členem Cockney Rejects. Skupinu dal dohromady Mickův brácha Jeff Stinky. Do tý doby jsem v životě na kytaru nehrál - akorát jsem ji držel v ruce při zvukový zkoušce pro Sham. Nakonec jsem skončil u baskytary. Řikal jsem si, že to bude jednoduchý, jedním prstem nahoru, dolů - a jdem na věc.

O čtrnáct dní pozdějc jsme už podepisovali s EMI smlouvu na pět desek. Hráli jsme písničky pro chuligány: "I'm Not A Fool", "East End Bad Man" a dál jsme chodili na West Ham až do doby, kdy jsme začali jezdit turné. Všechno nabralo slušný obrátky a v roce 1980 jsme vydali singl "War On Terraces". Chtěli jsme, aby na obalu byl obrázek z bitky s Millwallem na Upton Parku, ale EMI to zamítla - připadalo jim, že by jsme zašli až příliš daleko. Později v témže roce jsme vydali "Bubbles" - ohlas byl ohromující. Byla to rocková verze písničky, která v oficiální verzi doprovázela oslavy po finále poháru FA v roce 1980, kde jsme porazili Arsenal 1:0. A, bylo to k neuvěření, Trevor Brooking skóroval hlavou.
Steve Harris z Iron Maiden - velkej fanda kladivářů - původně navrhoval, že by jsme to mohli nahrát společně. Byli u EMI tak jako my, takže to dávalo smysl. Jenže my jsme chtěli nahrát "Bubbles" už delší dobu, takže jsme řekli: "Nasrat, uděláme to sami". Steve nebyl zrovna šťastnej, ale nakonec jsme si šli vlastní cestou.
Na druhý straně byla písnička "West Side Boys", pravej gangsterskej fotbalovej song s těmahle slovama:

"Steel toe-cap Dr Martens, and iron bars,
Smash the coaches, do 'em in the cars.“
Come on:
"We've got the North Bank,
We've 'em in the South Bank,
We're the West Side Upton Park!
West Side Boys! West Side Boys!"

[Martensky s ocelovou špičkou a železný tyčky
Rozmlať auta, autobusy, rozbij je na sračky.
Come on:
Dobyli jsme North Bank
Dobili je na South Bank
My jsme West Side Upton Park!
West Side Boys! West Side Boys!]

Ten rok bylo všchno vybarvený do modrovínový barvy a strana A našeho singlu, "I'm Forever Blowing Bubbles", byla velkym hitem. Dostali jsme se do popředí žebříčků prodeje - ale v ten okamžik začaly i problémy.
Hned potom co jsme porazili Arsenal jsme se vydali na turné po celý Anglii, kde jsme hráli i náš hit, kterej byl oslavou West Hamu. Jakmile jsme vyjeli na sever byli jsme netrpělivě očekáváni. Hráli jsme v Liverpoolu a místní noviny otiskly, že s náma maj přijet čtyři autobusy fanoušků West Hamu. Museli jsme dostat policejní skortu, aby jsme se se vůbec dostali na místo koncertu v klubu nazvanym U Erica.
Byl jsem připravenej ve svým pokoji v hotelu Holiday Inn když dovnitř vtrhli dva maníci z West Hamu – Danny Meakin z East Hamu a Kevin Wells z Grays – naši bedňáci. Obrovskej gang fanoušků Liverpoolu a Evertonu se je pokusil zlynčovat ve vstupní hale hotelu. Seběhnul sem s Wellsym dolu. Na čtyřicet křupanů se potloukalo kolem hotelu a žádalo si naší krev.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (26.)

Vydáno dne 17. 07. 2007 (2303 přečtení)

Zůstali jsme vevnitř a týpek, kterýho sme si předtim nevšimli se kolem nás prosmejk. Tahal mě za bombra a s prskánim na mě vyjel tim jejich strašnym dialektem: „Vole, děte do píči, vy zkurvený Cockneyský bastardi.“ Stojim, dívam se na tohodle sráče a najednou další vytáhne vysouvací nůž na koberce a švihne s nim po Kevinovi. Obličej mu minul asi o centimetr.

Chytnul jsem ho když se chystal uprchnout a zrovna když jsem mu slušně nandával na hřbet, vešel dovnitř management hotelu, zavolali benga a my jsme dostali pro jistotu policejní eskortu. Odjeli jsme na místo koncertu a hned jak jsme vstoupili na pódium nemohli jsme si nevšimout záplavy triček Evertonu – byli mezi nima i ti z hotelu a všichni čekali jen na nás. Pódium bylo pro jistotu oddělený dvoumetrovou železnou bariérou. Jako ochranka byli najmutý policajti mimo službu, který si vzali na pomoc tága a bejzbolky.
Začali jsme písničkou „Badman“ a zahráli ještě další tři kusy než vypukla vřava. Z davu na nás začaly lítat lahve a během chvilky bylo rozbitý sklo všude na pódiu. Mickey vyskočil na bariéru a začal nad hlavou roztáčet svojí kytaru, kterou co cvhíli trefil někoho pod pódiem do hlavy. V tu chvíli začli všichni lidi dole přímo šílet. Z pódia nás nakonec museli násilím odvlýct sekuriťáci a dostalo se nám od nich varování, abychom se nepokoušeli vrátit a začít hrát. Odešli jsme zadnim vchodem a pěkně vytočený nadávali každýmu koho jsme zahlídli: „Polibte si vy kundy. . Jestli chcete nařezat tak si pro to pojďte.“
O pár dní pozdějc jsme hráli v klubu Cedar Ballroom v Birminghamu. Zprávy o problémech v Liverpoolu se šířily jako lesní požár a na pomoc nám přijelo pár maníků z Londýna – Dickle, Swallow, Brett, Bruce a pár dalších. Hráli jsme pro dva tisíce lidí – přišli se podívat dokonce i Dexy's Midnight Runners. Naše nahrávací společnost nám doporučila vypustit z repertoáru 'Bubbles', abychom předešli dalším potížím. Ale pořád zbejvaly další písničky, které v sobě nesly podobnej náboj - „West Side Boys“, „We Are the Firm“, „War on the Terraces“.
Jak jsme hráli, všimnul jsem si chlápka z davu, kterej se chystá hodil láhev na našeho zpěváka Jeffa alias Stinky Turnera. Sledoval jsem ho jak se přibližuje ze strany k pódiu. Jakmile se pokusil láhev hodit, vzal jsem svojí kytaru Thunderbird Gibson za 900 liber a trefil s ní toho zmrda přímo do hlavy.
Zapůsobilo to jako jako rozbuška a celej sál explodoval. Sklo a odpadkový koše lítaly ze všech směrů. Dali jsme se všichni dokupy a postavili se davu asi dvou set skinheadů z Birmingham City, který mi už předtim nadávali před pódiem. Docházelo k vážnejm zraněním a mramorovou podlahu tanečního sálu pokryla krev. Přestože jsme byli víc než desetinásobně přečíslený, společně se všema co byli s náma, se nám podařilo vytlačit Birmingham přes celej sál a nakonec i ven. Za necelou půlhodinu jsme rozehnali celej sál. Ale ještě jsme neskončili – další salva skla nás čekala, když jsme sál opouštěli. Jeffovo oko a celá jedna strana obličeje byla zalita krví a jeho brácha Mickey utrpěl zranění hlavy, který si vyžádalo devět stehů. Nechali jsme Mickyho v nemocnici na ošetření, zatímco jsme naskákli do dodávky, jezdili po Birminghamu a prošli se po každym skinheadovi, kterýho jsme chytli. Mezitim musel v nemocnici Geggus vyskočit z okna ve vejšce šesti metrů, aby utek před ozbrojenou skupinkou, která chtěla pomstít svýho zraněnýho kamaráda. Všichni jsme se nakonec setkali na místě koncertu, kde jsme zjistili, že všechny naše nástroje a vybavení zmizelo.
Druhej den ráno jsme se rozdělili do dvou dodávek – jedna vyrazila napřed do Huddersfieldu na místo dalšího koncertu a druhá kroužila po městě a snažila se najít ty bastardy, který nás okradli. Na Wolverhampton Road jsme spatřili velkej gang Birminghamu jak si to hasí na skútrech z centra. Vyskočili jsme ven a řádně je propleskli. Pak jsme na celou věc zapoměli. O měsíc pozdějc jsem ležel v posteli na hotelu v Northamptonu, když najednou dovnitř vrazila banda fízlů. Nechápali jsme o co jde až do chvíle, kdy celou skupinu odvezli do Birminghamu a obvinili nás z výtržnictví. Na svejch stránkách to rozmázly snad všechny noviny, ale nám to nijak zvlášť neuškodilo a dál jsme mohli vydávat alba.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (27.)

Vydáno dne 25. 07. 2007 (1914 přečtení)

Naše živá vystoupení byla jedno velký bitevní pole. Nakonec nám zakázali hrát na všech univerzitních kolejích a v každym Odeonu po celý zemi. Další horký chvilky přišly na řadu v Electric Ballroom v Camdenu, severnim Londýně. Už jsme tam předtim hráli, ale tenhle večer se změnil v peklo – na místě bylo celý ICF.

Potíže začaly v zadní části sálu a rozšířily se jako vlna tsunami. Čistý fotbalový násilí – Arsenal vs. West Ham. Další špatná publicita – a zase jsou u toho Rejects. Tentokrát nám dala zákaz londýnská městská rada, takže jsme nemohli hrát v Londýně ani na severu země po problémech v Leedsu a Huddersfieldu. Koncert v Huddersfieldu se odehrál v černošskym klubu nazvaným U Kleopatry. Vyhazovači byli černoši a tak se obávali problémů spojených se skinheadama, že nás radši poprosili jestli by naši bedňáci nemohli vzít šichtu u vstupu za ně. Carlton Leach se šel podívat dolů, aby se podíval v čem je problém.
Prones: „Serte na ně, prostě jim to nandejte“ A to taky Huddersfieldskejm skinheadům udělal, vletěl do nich po hlavě.
V Leedsu zase byli skinheadi hodně pravicoví. Věděli jsme, že mluví o nesmyslech a víc než že by tomu opravdu věřili, tak to byla jen přetvářka – ale takový byly časy a v některejch městech prostě pravičáctví letělo. Média nás dávala do souvislosti s takovym jednáním a psalo se, že přitahujeme tenhle typ lidí a tak se stal Leeds dalšim místem, kde jsme nesměli hrát.
Jindy jsme zas hráli v klubu v Plymouthu, kterej přes den fungoval jako boxerská tělocvična. Parta kluků tam zrovna sparovala, když jsme přijeli a začli se chystat na večer. Ta bandička neměla ani páru o tom, že Jeff Stinky a jeho brácha Mickey za mlada boxovali za West Ham. Ve skutečnosti byl Jeff dokonce tak dobrej, že by moh klidně boxovat v ringu za repre Anglie.
Jeff, kterej nebyl zrovna moc velkej vystoupil nahoru a řek: „Zaspáruju si s tebou, kámo“. Bum, bum, bum a týpek se válel na zemi. Místní z toho byli nešťastný. Ukázalo se totiž, že Jeff právě zbil jejich hlavního vyhazovače! Potom co jsme dohráli jsem byl sám v šatně když najednou dovnitř vlít Mickey a postavil se za mě. Za nim se přihnali všichni vyhazovači z klubu. Jak jsem se zatnutejma pěstma stál, pomyslel sem si, co jim kurva udělal.
Těch osm chvastounů, ale nechtělo mít se mnou nic společnýho a řekli „Chceme toho malýho chlápka co stojí za tebou“
Z pódia jsem odešel jako první a nevěděl jsem, že jeden z nich při odchodu chytnul Mickeyho a zasyčel: „Rozdáme si to venku“.
Mickey udělal krok dopředa a pustil mu jednu ránu. Spadnul tam jak pytel brambor a k tomu mu ještě zapad jazyk. Ve chvíli kdy se zbytek vyhazovačů chystal do mě a Mickeyho pustit, vešel dovnitř majitel klubu.
Před šatnou překročil maníka, kterej se ještě pořád dávil se zapadlym jazykem. Šéf ukázal na jeho vyhazovače a řekl: „Si ze mě děláte prdel ne, jak moh takhle sejmout toho nejlepšího z vás?“
Přikázal jim ať vypadnou ven a překročil zpátky vyhazovače, kterej ještě furt chrchlal na podlaze.
Bez šance najít jakejkoliv prostor, kde by byli ochotný riskovat náš koncert, jsme se poohlíželi po kontinentu, ale skinheadi se objevili i tam, konkrétně v Německu. Německý skíni s tričkama West Hamu se začli srocovat na našich koncertech, potože byli přesvědčený, že jsme skinheadská kapela. Hráli jsme taky v Black Theatre v Paříži a už po třetí písničce vypukla bitka. Světla se rozsvítila, odtáhli nás z pódia a bylo nám řečeno, že dál hrát nesmíme. „A kdo to kurva řek?“, zeptali jsme se. „CRS“, byla odpověď. „A co je doprdele CRS?“ Podívali jsme se z okna a uviděli desítky zmrdů s dlouhejma obuškama a puškama mířícíma do davu. CRS – francouzská elitní pořádková jednotka – jednoduše vyvedla všechny ven z divadla. My jsme se bitky vůbec nezúčastnili. Dav, směsice euroskínů, pankáčů a dalších mladejch lidí podle oblečení neidentifikovatelných, se o to postaral sám.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (28.)

Vydáno dne 01. 08. 2007 (1988 přečtení)

V Berlíně to bylo to samý v bledě modrym. Hráli jsme v jednom klubu, kde jsme dobře znali majitele a měla to bejt spíš menší akce bez jakýkoliv propagace a problémy tam byly stejně. Čtyři členové skupiny stáli osamoceně proti celýmu publiku. Prsty v tom měli samozřejmě německý skíni.

Jejich politický zaměření se nám vůbec nezamlouvalo. Nás politika nezajímala vůbec. Oni slyšeli zvěsti o naší kapele a četli o naší chuligánský scéně a tak automaticky předpokládali, že s nima budem souhlasit. Byly to ty samý hádky, který znechutily Jimmy Purseyho a vedly ho k tomu, aby rozpustil Sham 69. Teď už jsem chápal proč to Pursey udělal. Já a Mickey jsme si zašli do hospody a jakmile nás lidi uviděli, začli: „Měli byste bejt na naší straně. Měli byste bejt pravicoví....nebo levicoví.“ A já pořád dokola odpovídal: „Nás tohle nezajímá, nás zajímá jen fotbal.“ Publicitu jsme získali monstrózní. Chtěli jsme ale politiku udržet mimo fotbal. Cockney Rejects byl náš život. East End a fotbal.
Spousta fanoušků začla poslouchat naší hudbu prostě proto, že East End se dal najít v každym městě, od Liverpoolu po Portsmouth. Všichni jsme byli z centra města a bylo jedno jakýho.
Na rozdíl od snobskejch blbečků z předměstí, který zakládali punkový skupiny na kolejích univerzit, jsme hráli muziku, která byla o životě, kterej jsme skutečně prožívali v ulicích.“

Lol Prior přitakává:

„Rejects opravdu pobouřili celej hudební průmysl. Na rozdíl od Sham a dalších skupin před nima, nemuseli trpět to čemu jsem řikal kokoti ze zapadolondýskýho hudebního průmyslu.
Díky konexím Garry Bushella, kterej pracoval jako grafickej editor v časáku Sounds a taky díky tomu, že už měli menší hit „Flares and Slippers“, na indie labelu, mohli podepsat smlouvu rovnou s jedním z hlavních studií – EMI. Co je udělalo zajímavými bylo to, že nemuseli dělat kompromisy. Byli tu čtyři maníci z východního Londýna, který si mysleli, nasrat, budem hrát tohle a budem si dělat svoje písničky, tak jak se líbí nám.
Jestli přitom myslíte na písničky jako například „Shitter“, „Are You Ready to Ruck?“, „Running Down the Back Streets“ - tak pro mě skoro každá jejich písnička byla provokující.
Jako skupina si myslim, že byli důležitý pro jejich nekompromisní postoj k hudebnímu průmyslu, kdy se pevně drželi svejch názorů a nenechali se do ničeho vmanipulovat. Další co jsem na nich obdivoval bylo, že se nebáli dávat na odiv svoji příslušnost k West Hamu. Byli na špici hudebních žebříčků a přitom na sobě pořád měli vínovo-modrý barvy. Překřížený kladiva byly všude a i lidi, který nebyli fanoušci West Hamu si kupovali singl „Bubbles“. Věřím tomu, že oni byli ten důvod proč tolik lidí po celym světě dnes fandí West Hamu.“

Lol komentuje ostatní skupiny, který měly co do činění s West Hamem:

West Ham – nebo spíše I.C.F. - skutečně ovlivnili hnutí punk, který dneska představuje jednu z největších hudebních scén ve světě, a to přestože žili ve Velký Británii, čemuž se dá jen těžko uvěřit. Co je opravdu zvláštní je to, že žádnej jinej sportovní klub neměl radikální fanoušky, který by se tolik angažovali v nějakym hudebnim stylu.

SKREWDRIVER: Podle toho co vim, tak žádnej člen nebyl fanoušek West Hamu. Přesto v jejich počátcích se na jejich koncertech objevovala spousta skinů fandících West Hamu.

THE 4-SKINS: Je to sice divný, ale 4-Skins pravděpodobně prodali po celym světě víc desek než Rejects... hlavně kvůli tomu, že byli nechvalně známí, což pramenilo jen z jejich koncertu v červenci 1981 v Southall Hamborough Tavern, kterej se zvrhnul v pouliční výtržnosti. Přestože tam hráli i Business a Last Resort, tak vina padla na 4-Skins. Skončili potom co vydali třetí album a nikdy se neposunuli k jinýmu hudebnímu stylu tak jako Rejects nebo Upstarts. S West Hamem byli propojený zkrze Scullyho, kterej byl jejich první manažer a Gary Hodgese, což byla dobře známa osobnost na Upton Parku. Mezi jejich doprovodem a fanouškama byla spousta z West Hamu. Tolik, že většina fanoušků ostatních týmů si radši jejich koncerty v Bridgehouse nechala ujít.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (29.)

Vydáno dne 08. 08. 2007 (1736 přečtení)

COCK SPARRER: Tyhle kluci byli opravdu ti, který zakládali celý hnutí street punk (tj. Working-class punk, na rozdíl od The Clash a Buzzcocks), ještě předtim než to Garry Bushell pokřtil na Oi! po písničce „Oi! Oi! Oi!“ od Rejects. Celá skupina byla z východního Londýna a bez předstírání se hlásili k West Hamu v dobách, kdy ještě nebylo módou míchat hudbu a fotbal dohromady.

Začali hrát dokonce dřív než Sham 69! Existustujou známý fototografie, kterak pózují na stadionu i momo něj a na jedné z těchto fotek úmyslně stojí okolo sloupu veřejnýho osvětlení na kterym je napsano fixou „DAF Rule East London“. To dokazuje, že byli opravdovejma fandama West Hamu, protože v tý době mohlo jen pár lidí vědět, že DAF znamená Dodgy Area Firm. Taky použili záběry fanoušků West Hamu při finále FA Cupu z roku 1975 pro video pro jejich singl „We Love You“, vydanym Decca Records v roce 1977. Dál měli na obalu singlu „Runnin' Riot“ obrázky válčících kladivářů. Jejich album z roku 1984 vydaný pod Syndicate Records zas zdobily fotky z bitky z roku 1979, kde se utkal West Ham s Millwallem na Upton Parku. Dav jejich posluchačů z řad fanoušků West Hamu zahrnoval osobnosti jako Terry Hayes, Terry Adams, Barney Rubble a Ancient Brit crew.

THE BUSINESS: Jsou pravděpodobně nejslavnější anglickou skupinou vzešlou z týhle scény a momentálně hrajou pod křídlama největší světový nezávislý nahrávací společnosti, Epitaph Records. Jejich posledních dvou alb, vydanejch u americkýho indie labelu Taang! Records, se prodalo jen v USA přes 250000 kusů. Pro Epitaph jsou jednou z nejdůležitějších kapel a pravděpodobně se jejich novýho alba prodá přes 10000 kopií v samotný Velký Británii. Jejich vliv na Oi!/punkovou scénu je nezpochybnitelnej. Jeden americkej magazín je popsal jako „nejvýznamější Oi! street punk skupinu, která se zrodila v Anglii“ a jako „úplně nejvíc nejdůležitější Oi! Skupinu“.
Kupodivu byl fanouškem West Hamu jen zpěvák Micky Fitz. Skupina byla ale s West Hamem vždy propojená zkrz manažery, bedňáky a vydavatele, navíc jejich doprovod ve svý době zahrnoval znamý tváře z West Hamu jako byli Pompey, Lanky Paul, Lewisham, Bear, Scully a ostatní.
Po dobu deseti let udržoval Micky Fitz zvyk nosit tričko West Hamu pokaždý když hráli. Jejich logo obsahovalo překřížený kladiva na siluetě Londýna a slova „South London“. Tenhle znak musí bejt na zádech dvaceti tísíců lidí v USA. A na každym koncertu ať už v USA, Francii nebo třeba v Německu je vždycky vidět spousta lidí v barvách West Hamu!

THE LAST RESORT: Přestože Last Resort jsou známý jako skupina spjatá s Millwallem, hlavně díky zpěvákovi a zároveň chuligánovi Lvů Roi Pearceovi, původní zpěvák byl Saxby z Herne Bay, kterej až do dneška stále navštěvuje Upton Park. I když se už Last Resort rozpadli, bývalí členové stále hrajou a vydávaj desky pod názvem The Warriors v USA, Japonsku a Evropě. Saxby je jejich zpěvákem a pořád nosí tričko West Hamu při každym vystoupení. Bohužel, basák Bilko nosí v tu samou chvíli triko Millwallu, což vypadá dost nesmyslně.

Seznam hitů Cockney Rejects:

Žebříček nejlepších 75ti singlů
„I'm Not a Fool“ 65(pozice v žebříčku) Prosinec 1979 (datum vydání)
„Badman“ 65 Únor 1980
„The Greatest Cockney Rip-off“ 21 Duben 1980
„I'm Forever Blowing bubbles“ 35 Květen 1980
„We Can Do Anything“ 65 Červenec 1980
„We Are The Firm“ 54 Říjen 1980

Žebříček nejlepších 30ti alb
Greatest Hits Volume 1 22 Březen 1980
Greatest Hits Volume 2 23 Říjen 1980
Greatest Hits Volume 3 (Live and Loud) 27 Duben 1981
Žebříčky nezávislejch vydavatelství
Singly
„Flares and Slippers“ 24 Únor 1980
„Til the End of The Day“ 25 Prosinec 1982

Elpíčka
The Wild Ones 7 Září 1982

*** Congratulations. You have just met ICF *** (30.)

Vydáno dne 15. 08. 2007 (2187 přečtení)

Kapitola 18 - Come on Millwall
Millwall versus West Ham, West Ham versus Millwall. Ať se na to podíváte z kterýkoliv strany, vždy to znamená opravdu vážný problémy. Fotbal měl dost velký štěstí, že se tyhle dva týmy potkávaly v lize jen sporadicky. Spoustě fanoušků pak nejde na rozum proč se nikdy neutkaly v žádný pohárový soutěži. Mezi pravym a levym břehem řeky Temže vždy panovalo napětí.

Můžeme se vrátit zpátky do minulosti ke svejm předkům a objevíme se v místech, který byly ty nejdrsnější z celýho Londýna a je jedno jestli se nám vybaví válka gangů Richardsonů a Kraysů a nebo pomyslíme na počátky viktoriánskejch slumů v Londýně. Ale ta pravá rivalita a opravdová válka mezi fanouškama těchhle dvou klubů začala v květnu roku 1972, v zápase v kterym se dostalo uznání nejoblíbenějšímu hráči Millwallu, kapitánovi týmu Harry Crippsovi, za jeho desetiletý služby. Hrálo se na starym Denu proti West Hamu. Tenkrát začla opravdová nenávist a trvá dodnes. Hooligans z obou stran to pojali jako finále jejich vlastního poháru, protože si tenkrát oba dva tábory dělaly nárok nazývat se Vládci Londýna. Byl to jeden z těch zápasů, kam když jste šli, tak jedině ozbrojený, jednoduše proto, že jste věděli, že druhá strana bude taky. Když jste neměli žádnou zbraň, tak jste tam ani nešli. Jasný jak facka.
Příběh týhle legendární konfrontace nejlíp převypráví očitý svědci, Mouthy Bill a Simo. Prostor k vyjádření dostanou ale i další. Tu story už jsem slyšel aspoň tisíckrát. Události toho dne možná představujou příklad toho nejhošího fotbalovýho násilí o kterym jsem kdy slyšel. Přečtěte si to z čeho vám budou hrůzou vstávat vlasy na hlavě.

Jako dítě – bylo mi jen čtrnáct – jsem vyrazil na tenhle zápas, vypadnul z autobusu a ztratil se svejm kámošům, když autobus zastavil na New Cross. Doufal jsem, že v hostujícim sektoru najdu bezpečný útočiště ze kterýho budu moct sledovat starší jak se řežou s Millwalem na druhý straně. Atmosféra toho chladnýho večera byla zabarvená totální nenávistí, kterou jsem jako fotbalovej fanoušek do tý doby nezažil. Bylo to něco jinýho než to obvyklý chvění v žaludku, který cejtíte při běžnejch rvačkách. Útočiště v který jsem doufal, že na stadionu najdu, neexistovalo. Byl jsem podezřelej jak pro Millwall, tak pro naše fanoušky, který se navzájem hledali v místech, o kterejch jsem předpokládal, že budou neutrální.
Po fízlech jako by se slehla zem, nikdo na sobě neměl žádný známky příslušnosti k jednomu z klubů, a ještě k tomu jsem už nenašel svý kámoše. Nakonec mi vůbec nepřišlo ostudný prostě ze stadionu odejít ještě než začal zápas. Rozhodnul jsem se, že cokoliv se má stát, tak je pouze osobní záležitostí těch největších magorů z jihu a východu.
Mouthy Bill si pamatuje na zápas jako na den Mile Endu. Mýtus a legenda Mile Endu se začaly tvořit právě při tomhle zápase:

„Banda z Mile Endu měla několik opravdu silnejch individualit, bratři Williamsovi patřili k tomu nejlepšímu co chuligánská scéna v tý době nabízela, toužili jste je mít na svý straně při každym zápase. Joe Williams, kterej bejval jednim z nejlepších amatérskejch boxerů, byl opravdu uznávanej. Byli první organizovanější skupinou, která se objevila na westhamskym South Banku. Přemístili se tam, aby se distancovali od šárvátek, který vyvolávaly bandy děcek na North Bank každej tejden. Šli na South Bank, aby vytvořili svůj vlastní semknutej malej gang.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (31.)

Vydáno dne 22. 08. 2007 (2467 přečtení)

Pokud byli pohromadě, tak jim na West Hamu nikdo nešahal ani po kotníky. Ten večer opustili Mile End, sedli na vlak a namířili si to přímo rovnou ke stadionu, kde vešli na tribunu Cold Blow Lane. Nikdo nechtěl žádný nepříjemnosti mimo stadion, aby zbytečně upozornil policii na svou přítomnost.

Cíl byl jasnej. Obsadit sektor Millwallu. To bylo jediný na co jsme mysleli, protože tenkrát se říkávalo, že sektor Millwallu nedokáže obsadit nikdo. Proto jsme se rozhodli, že to uděláme a taky se tak stalo. Vstoupili jsme na tribunu, vyčistili ji a čekali co se bude dít. To bylo ještě před začátkem zápasu. Mezitim, mimo stadion, po nás Millwall slídil až se jim nakonec dostalo informace, že už jsme uvnitř. Všichni se vydali na stadion, kterej se tim v mžiku naplnil. Útočili na nás opravdu zběsile, ale my jsme byli rozhodnutý neustoupit. Přesto nás dotlačili dozadu do sektoru, kde jsme s nima měli velkou bitku, další mela pak nastala na schodech vedoucích zezadu. Tlačili nás od sloupu ke sloupu ve snaze získat zpět jejich nedobytnej sektor. Ale my jsme se pořád drželi. Pak jsem spatřil Steva Morgena a pár dalších jak si to rozdávaj dole v rohu. Steve přeskočil plot, drapnul rohovej praporek a švihal s nim každýho, kdo se u něj nachomejtnul.
Na boční tribuně se zase objevil malej gang, kterej se zdál bejt dost silnej, řikali si The Treatment. Přišli z míst asi tak od půlící čáry, kde předtim postávali a donutili West Ham, aby se zase dal dohromady a postavil se náporu Millwallu. Na zápas se mě ale neptejte. Fotbal jsem totiž vůbec nesledoval. Dřív než jsem zaregistroval, že se hraje, tak už byl konec. Teď už jsme byli mimo stadion a neměli jsme, kam by jsme odešli. Museli jsme prostě bojovat dál a dál. Čertů bylo na zápase jak šafránu a nějaký eskorty hostujících fanoušků po zápase v těch dobách vůbec neexistovaly. Určitě ne v tom smyslu jak to známe dneska. Nemohli jste dělat nic jinýho než držet pohromadě, postavit se protivníkovi a bojovat.“

Simo z T.B.F. mluví o násilí toho večera jako o nejhoršim, kterýho se kdy zúčastnil:

„Pamatuju si, že jsme s Bunterem jeli společně s Mile Endem ze stanice Mile End, po tom, co jsme je tam potkali. Museli jsme přestoupit na Whitechapel; tam hoši z Mile Endu vyrabovali pracovní boxy patřící dráze. Vybrali všechno nářadí z těch velkejch beden ve stanici. Dobře ozbrojený, jsme věšli přímo za branku, kde už byl zbytek West Hamu. V tu ránu, West Ham včetně Mile Endu, jsme do nich vlítli. Celej zápas bez přestání bitky pokračovaly a my jsme se drželi v zadu na Cold Blow Lane. Pamatuju si, že jsme po sobě s Millwallem házeli šestipalcový šrouby, ale tohle všechno nebylo nic proti tomu co se dělo po zápase.
Vyšli jsme ze sektoru o něco dřív, Mile End s náma a zůstali stát. Byly tam dva východy a tak měli jen dvě místa, kudy se dostat ven. My stáli připravený u obou když začal Millwall vycházet ven. Potom jsem uviděl něco co bych už nikdy vidět nechtěl, zvlášť když bych byl na tý špatný straně. Objevily se ty největší...kurva pekelný...znáte ty obrovský francouzáky, který se používaj na utahování železničních kolejí? Museli bejt...velký asi tak jako lidská ruka. A jak ty mrdky vycházely z bran, tak s nima dostávali co se do nich vešlo. Vůbec se nestarali o koho jde, mydlili s tim úplně každýho. Bylo to o to horší, že dav tlačil ty nešťastníky vepředu dál a dál a ti byli nemilosrdně biti. První zkurvená řada nastoupila a padla, pak další byla natlečená přímo přes ně, salva ran, a další padli, pak další a další a další... Bylo to jak když Rusáci v prvních dnech druhý světový postupujou proti Němcům v zákopech a ty je nemilosrdně sundávaj k zemi pěkně po řadách.
Neměl jsem nějak velkej strach, ale pohled na to co se dělo byl děsivej, jednoduše proto, že jsem nebyl pro takhle drsný násilí. Určitě ne ve věku v kterym jsem tenkrát byl – v šestnácti letech.
Najednou přijela do tý chvíle neexistující policie na koních. Vletěli do davu, najížděli do všech a mlátili kam až dosáhli. Mě narazili na plot a kůň mě svou prdelí přišpendlil k němu. Fízl se mě pokusil chytnout, ale mě se podařilo se přes plot přehoupnout a zmizet po ulici. Byla to opravdu hnusná scéna, kterou jsem právě opustil.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (32.)

Vydáno dne 29. 08. 2007 (2058 přečtení)

Ještě dneska si pamatuju dav Millwallu, jako kdyby se to stalo včera. Snažili se otočit a utýct, ale dav vycházející ven je tlačil dál dopředu. Půlka neměla s násilím vůbec nic společnýho, ale popravčí četu ozbrojenou nářadím to nezajímalo. Jak jsem řek, bylo to peklo.“

Muž po kterym bylo T.B.F. pojmenováno může potvrdit, že derby West Ham-Millwall je odlišný než jakýkoliv jiný v Anglii. Big Ted vzpomíná na večer, kdy se odehrál přátelák na počest Harry Crippse:

„Pamatuju si že před zápasem jsme tahali za kratší konec. Byl jsem tam hodně brzo společně s dalšíma z West Hamu a předtim než se objevil Mile End, vytlačili nás stranou, to se ale změnilo příchodem Mile Endu, kterej vytáhnul kladiva, sekery, všechno možný. Rázem jsme se jim dostali do zad a měli jsme navrch. Pak přišel Millwall posilněnej o další fanatiky... Pořád se snažili dostat na svý pozice a vyhnat nás pryč ze svýho sektoru. Z Cold Blow Lane. Ale my jsme to ustáli."

Bill Gardner říká jednoduše:

„Do tý doby jsem nic takovýho neviděl. Dokonce si myslim, že to bylo to nejhoší co jsem kdy při problémech na fotbale viděl. West Ham čekal nahoře na schodech a snad jedenáctkrát Millwall vyběh nahoru, pokusil se o zteč, ale musel vždycky ustoupit zpět. Bylo to neuvěřitelný... něco takovýho si nedokážete představit, bylo to opravdu zlý, ten večer.“

Benga rozehnali všechen West Ham útočící na brány stadionu, ale to pořád ještě nebyl konec. Mouthy Bill říká, že je fízlové hnali pryč od stadionu směrem ke stanici, zatímco fanoušci po sobě neustále házeli cihly uprostřed nenávistný atmosféry. West Ham včetně Mile Endu se teď dostal celej na vlak. Existujou rozporuplný svědectví toho co se pozdějc událo na stanici Watney Street's Shadwell. Mouthy Bill popisuje incident tak jak si ho pamatuje:

„Jeli jsme vlakem a přijeli na stanici Shadwell. O stanici dřív nastoupila nám neznámá banda. V tu chvíli jak jsme dorazili na Shadwell, se ňákej maník naklonil k Terry Adamsovi a řek mu něco ve smyslu: „Nesnášim zkurvený fanoušky West Hamu.“ Terry mu ji natáh, on upad a bylo to. Velká bitva začala už ve vlaku.
Vyhnali nás dolů do stanice, kde jsme nabrali požární kbelíky a starý hasící přístroje. Vyběhli jsme na ně a házeli po nich všechnu munici co jsme před chvíli ukořistili. Probíhala další masivní rvačka a vlak mezitim odjel ze stanice. Tím že odjel, ale odkryl vedení, který bylo pod napětim. Nástupiště mělo tak asi metr na šířku a mě přišlo na mysl, že jestli se bitka vyvine špatnym směrem, může někdo zemřít.
Nicméně boj dál pokračoval. Teď už se na scéně objevili benga. Všechno ustalo a na zemi zůstalo ležet po pár lidech z každý strany. Několik skončilo v nemocnici s rozbitejma hlavama a podobnejma zraněníma.
Prosmejkli jsme se fízlum po schodech, ven ze stanice na Watney Street, a rozutekli se na všechny strany. Byla to noc, která pokračovala dál a dál, kurevsky dlouhá noc, to vám povídam.“

Nechvalně proslulej večer v den zápasu hranýho na počest Harry Crippse rozhodnul dvě věci: kdo vládne Londýnu a kdo jsou nejtvrdší fanoušci. Taky položil základ k nikdy nekončící vendetě a nenávisti mezi oběma táborama. Zášť vyvolaná títmo zápasem nikdy nevyprchala.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (33.)

Vydáno dne 05. 09. 2007 (2728 přečtení)

S Millwallem se to má tak, že pro většinu vzbuzoval hrůzu už jenom představou, že se s nim budou muset utkat. Jak fanoušci tak samotnej starej stadion Den maj strašidelnou pověst, věřte mi.

Jeden z nás jednou prones, že oni jsou jediný u kterejch máte skoro jistotu, že když nebudete na sto procent připravený, tak se se zlou potážete. Rádi používaj zbraně a jsou asi jedinej klub v anglii, kterej nemá respekt k fízlům. To je mezi fotbalovejma fanouškama něco unikátního. Řek bych, že Millwall z obav protivníků těží celý léta. Soupeři se vždycky poserou strachy aniž by je spatřili tváří v tvář. A to je důvod proč obdivuju chuligány West Hamu. K něčemu podobnýmu jsme se nikdy nesnížili. A Millwall dobře ví, že existuje jen jedinej tým, kterej střety s nima vždycky vyhledával a to ať jsme s nima zrovna hráli nebo ne. Ostatní tři velký londýnský kluby se do týhle rovnice nikdy nemohly počítat. V minulosti se Arsenalu a Chelsea podařilo vyrovnat krok s Millwalllem jen při výjimečnejch příležitostech. Dodneška nechápeme, kde Millwall sebral bandu s kterou vyrukoval na nechvalně proslulym zápase, kdy terorizoval Luton.
Jednu sezónu hrál Millwall s Dagenhamem v poháru. My jsme se ukázali ve většim počtu a napadali každýho, kdo nám přišel pod ruku v metru před zápasem. Během zápasu jsme zbořili část obvodový betonový zdi při pokusu naběhnout na Millwall přes hřiště. Byli tam tenkrát v celkem slušnym počtu, ale nikomu z nich se nechtělo do ničeho pouštět. Někdo řikal, že kdyby se to stalo třeba v Southendu, tak by tak netečný nebyli.
Vysoký očekávání sliboval ligovej zápas s Millwallem v sezoně 78/79, kde se dalo očekát, že se budou chtít předvést v nejlepším světle. Bylo to první oficiální utkání mezi těmito kluby a tak bylo poviností se ukázat dokonce i když jste jinak na fotbal nechodili. Protože tentokrát Millwal měl hrát u nás, museli se vydat na Upton Park. Byl to den zúčtování a vedndety za mrtvýho fanouška. V roce 1976 totiž zemřel fanda Millwallu po incidentu na stanici New Cross, kde hráli hlavní roli chuligáni West Hamu. A pro případ, že by jsme zapoměli, vydali letáky, kde se o nadcházejícím zápase mluvilo jako o Soudnym dnu, byť jedinej, kterej kdo kdy viděl byl ten otištěnej v novinách. Působilo to jako obrovská nechtěná reklama na tenhle zápas. Vyústilo to v do tý doby největší policejní operaci, kterou Londýn zažil a premiérově byl při tom použitej vrtulník při boji s fotbalovym násilím.
Masivní policejní nasazení, do tý doby v nevídaný míře, slavilo úspěch a zákon a pořádek si tak připsal na svou stranu vítězství. Věděli k čemu by mohlo dojít a nechtěli připustit žádný problémy. Podařilo se jim uspět s taktikou, kdy sebemenší zárodek rvačky tvrdě potírali a násilí toho dne se tak omezilo na pár bezvýznamnejch střetů. Millwallu nepomohlo, že to pro ně byl krátkej výlet přes řeku, nakonec z toho byla jen přehlídka toho nejlepšího co mohli nabídnout v počtu 800 až 1000 kusů, který dorazili na South Bank. Možná, že létáky nebyl zas tak špatnej nápad, když uvážim jakej obrovskej počet chuligánů dali dohromady.
Přes všechny opatření jejich návštěva u nás přerostla v atmosféru čirý nenávisti. Každej se těšil na to jak bude probíhat jejich návrat domů. Myslim, že derby Millwall-West Ham bude vždycky znamenat velkej zápas, přestože násilí přímo na stadionu už se nedá očekávat. Pokaždý to bude o tom ukázat, kdo jsou opravdový vládci Londýna. Nemůže bejt pochyby o tom, že přestože to oba tábory nedávaj najevo, tak za ty léta si k sobě vybudovaly vzájemnej respekt. Z našeho pohledu je to tak, že jsme přesvědčený, že jsme si ho u nich vybudovali. Ale to je něco co oni nikdy nepřiznaj a tak to bude pokračovat dál. To co bejvalo dřív F-Troop a Treatment versus Mile End se akorát změnilo na Bushwhackers proti ICF.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (34.)

Vydáno dne 11. 09. 2007 (2295 přečtení)

Přepadeni na Bank.
Brett Tidman, vzpomíná na den, kdy asi padesát z těch nejlepších členů ICF bylo přepadeno Millwallem: "Na ten příšernej den nikdy nezapomenu. Hráli jsme na Ville a nás se sešla slušná banda U Brita v Plaistow.

Mimo jiný tam byli Terry Liddy a jeho brácha Micky, Bernie, Dickle, Butler, Lol Pearman, Dorset, Carlton a několik dalších. Nasedli jsme na vlak mířící na Mile End, kde se k nám přidalo dalších pár, který čekali na nástupišti. Dohromady nás mohlo bejt asi šedesát a zabrali jsme dva oddíly ve vlaku do Eustonu. Z důvodů na který už si nevzpomenu jsme z něj o kus dál vysedli a vydali se pěšky na Moorgate, kde jsme nasedli na další vlak, kterej měl jet přes stanici Bank. Když jsme na Bank dojeli spatřili jsme velkou bandu rozprostřenou po celym nástupišti. Byl to Millwall, krvežízniví Millwall Bushwhackers. Muselo jich bejt okolo dvou set, některý z nich opravdový hory svalů. V tu chvíli, kdy vlak zastavil a dveře se otevřely začala naše noční můra.
Jakmile vlezli dovnitř okamžitě začala bitka. Zaslechl jsem brečet normální cestující. Jen o pár vteřin dřív jsme se dobře bavili a najednou jsme museli bojovat o holý přežití. Jeden maník uniknul dveřma přímo na nástupiště plnýho Millwallu. Pomyslel jsem si: "Kurva, nezbejvá mi nic jinýho než se pokusit dostat ven stejnou cestou". Viděl jsem dalšího, Butlera, jak si probourává cestu ven a na něj se valí lavina kopanců a pěstí, když se snažil prodrat dveřma a tak jsem se o to taky pokusil. Nepodařilo se mi to.
Lol byl pořád na místě, mlátil a kopal kolem sebe, křičel až mu přeskakoval hlas a ze všech sil se snažil probojovat pryč. Bylo to totální peklo. Přišli, aby nám vymlátili duši z těla.
Do smrti si budu pamatovat nevinný lidi kolem nás, který se dostali doprostřed válečný vřavy a nemohli se vymotat ven. Vzpomínam si, že jsem pomáhal dvěma americkejm slečinkám dostat se z vlaku ven. Z hlavy mi tekla krev po straně obličeje a všchno mě bolelo, ale pamatuji si, že jsem je čapnul a s pomyšlením na nepředstíranou lásku k bližnímu jsem se rozhod vyvýst je ven.
Byl jsem ven z vlaku a kráčel k eskalátorům, když jsem si uvědomil, že jsou úplně všude. Narazili jsme na jejich obrovskou bandu. Naše skupina se začala shromažďovat nahoře u eskalátorů, byli tam i Lol Pearman a Fellman. Všichni jsme byli zraněný a celý od krve a tak jsme se rozhodli zmizet a dát si sraz na Eustonu.
Když jsme dorazili na Euston, zaslechli sjme, že jednoho z nás na Banku nakrmili. Něvěděli jsme žádný podrobnosti ani jak těžce je zraněnej a tak jsme se tim zatim nezabejvali a nechali to bejt s tim, že se snad něco dozvíme pozdějc ve vlaku do Birminghamu. Ve vlaku se nemluvilo o ničem jinym než o fightu a Black Roger nám vyprávěl, že ve chvíli, kdy ho zasypávali lahvema, na něj křičeli jménem Cass.
Villa nakonec proběhla bez zajímavostí a jak si dokážete představit, byla nálada na bodu mrazu. Ale tak to s nima bejvalo pořád. Mohli jsme je hledat jak jsme chtěli, ale nenaěli jsme je a pak najednou nečekaně překvapili oni nás v plný síle a dali nám za uši.
Žhavili jsme dráty, aby jsme se dozvěděli jak je na tom náš spolubojovník. Zprávy, který se k nám denesly nebyly vůbec dobrý. Zjistili jsme, že je na tom opravdu hodně špatně a že ho bodli pletací jehlicí těsně vedle srdce. Očekávali jsme to nejhorší. Každej řikal: "Dobře, dostanou co chtěli. Na cestě zpátky ho pomstíme. Jakmile dorazíme na Euston vyrazíme Millwallu vstříc.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (35.)

Vydáno dne 14. 09. 2007 (1980 přečtení)

"Věděli jsme, že se musí vrátit na Kings Cross, kterej je pár metrů od Eustonu a tam jsme na ně chtěli vyrukovat. Když jsme vystoupili na Eustonu čekala tam kriminálka. To bylo něco co nebylo na fotbale moc k vidění a už vůbec ne tak okatě. Měli jasnej rozkaz a věděli koho maj mezi náma hledat.

Předtim už stihli vyslechnout bráchu i nevlastního bráchu našeho pobodanýho kámoše, kterej ještě pořád bojoval o život. Dostali instrukce, že se maj přesunout na Kings Cross, kde byl zadrženej Millwall. Benga co byli tam měli příkaz nepustit nikoho do tý doby než budou všichni indetifikovaný. My jsme přitom postávali okolo, nastražili uši a šířili dál mezi ostatní zprávu, že Millwall je drženej na Kings Cross. To nám stačilo.
Vydali jsme se na Kings Cross, kterej je vzdálenej doslova 4 minuty chůze po Euston Road. Jak jsme se blížili ke stanici, spatřili jsme asi patnáct až dvacet z Millwallu kráčejících proti nám aniž by si nás všimli. Nás bylo přibližně stejně, hlavní banda byla tak dvěstě metrů za náma, ale my jsme na nic nečekali. Vletěli jsme přímo do nich, vedený vztekem a touhou po odvetě. Pár z nich začalo utíkat a když jsem se ohlíd, uviděl jsem že zbytek West Hamu právě dorazil na místo.
Bylo nás kolem čtyř set a byli tam ty nejlepší chuligáni, který jsme v tý době mohli nabídnout, všichni který bys sis přál mít po boku v těžký chvíli. Pamatuju si, že jsem vyběh doprostřed ulice, ignorujíc dopravu, a tak jsem moh zaujmout pozici, ze který jsem moh sledovat Millwall. Benga je právě nechali jít a oni se vyvalili na ulici. Při zadržování na nádraží se přeskupili a bylo jich tam dobrejch pět set až šest set. Jeden maník z Millwallu vyběhnul se svejma kámošema, přeskočil zábradlí, který oddělovalo stání taxi a výstup ze stanice. Začal jako obvykle: "Come on, rozdáme si to." Přiskočil jsem k němu a trefil ho: "Tady to máš", a on se rozmáznul o to zábradlí. Jeho přátelé se rychle objevili na scéně a naše banda je začala nahánět mezi autama a napadala Millwall přímo před zraky policie. Kolemjdoucí jednoduše pokračovali dál v chůzi.
Není pochyb o tom, že Millwall dobře věděl, že jsme strašlivě nasraný a taky jim bylo jasný proč. Pokusili se uniknout utěkem na autobusy nebo zpátky do metra. Nikdo se nestaral o benga a Millwall se začal stavět víc organizovaně. Bylo to naše banda proti jejich a počty byly přibližně vyrovnaný, nás ale poháněl dopředu náš vztek. Nikdy předtim jsem neviděl West Ham tak rozběsněnej. Fízlové se zdáli, že zůstávaj stát stranou a nechávaj tomu vlnej průběh.
Pravděpodobně v naději, že se zničíme navzájem a uděláme za ně jejich práci. Ti, který se přímo účastnili přepadení na Banku, lovili každýho z Millwallu, kterej byl v dohledu. Pozdějc se vyprávěly příběhy o Millwallu, který zdrhali do autobusů, kde se snažili splynout s okolím a předstírali, že si čtou noviny. Některý z nich byli odchycený West Hamem, kterej je pronásledoval do autobusů. Poznat se dali snadno podle jejich rudejch obličejů, zpocenejch hlav a funění. Někdo si k nim přised a předstíral, že je taky z Millwallu se slovy: "Ty bastardi mě skoro dostali". Jakmile ty mrdky přisvědčili a odpověděli: "Jo, mě skoro taky", dostali ránu, klesli na zem a k práci se dostaly těžký boty. Slyšel jsem, že jich pár bylo i pořezanejch, když se snažili uprchnout do autobusu."

*** Congratulations. You have just met ICF *** (36.)

Vydáno dne 19. 09. 2007 (1962 přečtení)

Fiasko ve Walsallu
Natley byl mohutnej, metr devadesát vysokej černoch, původem z Barnsbury Estate v severnim Londýně. Užil si dost narážek za jeho minulost v Arsenalu. Přestože to byl trochu samotář, tak ho na fotbalový scéně každej znal.

Motal se kolem už v začátcích, kdy to u nás táhnul Mile End a provázela ho slušná pověst. Kdekoliv se West Ham účastnil násilností, Nat se objevil v centru dění. Způsob jakým uměl tasit železnou tyčku mu získal mezi náma hodně popularity.
Měl jsem Nata rád. Byla to osobnost, od který jste se na poli fotbalovejch bitek mohli hodně naučit. Byl stejně tak chytrej jako silnej. Pozdějc, když pracoval jako vyhazovač v klubech na taneční scéně, jsem mu dal přezdívku Fox. Na West Hamu se nám společně docela dařilo. Ale nebyl jsem u toho, když I.C.F. Uštědřilo lekci Millwallu ve Walsallu. Pozoruhodný je, že tam nakonec k ničemu nedošlo. V řadě odvet West Hamu vůči Millwallu si přesto našeho tehdejšího vítězství hodně ceníme.
West Hamu nikdy nestačilo jenom prohnat nebo dobít soupeře ani zabrat jejich sektor. Rádi jsme k tomu přidávali ještě trochu ponížení. Byla to po celá léta naše specialita přidat ještě něco navrch čím bysme potupili naše soky. Zápas Walsall-Millwall se k podobnejm případům může počítat. Bylo to o tom kam až dokáže jedna strana zajít, šlo o psychickej teror, kdy jsme soupeře vystrašili natolik, že ten nakonec podleh a nenechal nás dokonat to k čemu jsme se chystali. Každej, když přijel z Walsallu cítil to samý a vyprávěl to víceméně stejně. Podařilo se jim udělat opravdu slušnej výsledek pro I.C.F. a ten kdo u toho nebyl byl zničenej, že to neni zrovna on, kdo tenhle příběh může vyprávět. Prošvihnul kus historie, která byla právě stvořena.
Ještě hůř jsem se cejtil, když mi Nat oznámil: “Měl jsi tam bejt”. Chuligáni Villy stáli za hovno, tak jsem si řek, proč riskovat zatčení? Na výjezd na Villu jsem se teda vysral, ale Swallow a další tam jeli a stejně tak Nat. Takhle na ten den vzpomíná Nat:

“Tu sezónu v osmdesátymtřetim jsme hráli na Aston Ville a Millwall, kterej byl ve třetí divizi, hrál z dalším klubem z regionu, Walsallem. Na cestě do Birminghamu někdo navrhnul zajet do Walsallu, vyřídit si účty s Millwallem. Když jsme dojeli na stanici New Street rozprášili jsme pár místních a za nezájmu fízlů, který tam hlídkovali, jsme přesedli na lokálku, která nás dovezla do Walsallu. Vyšli jsme z malý stanice ve Walsallu a jejich stadion byl kousek chůze vzdálenej. Rychle jsme byli před stadionem Old Fellows Park. Millwall byl u turniketů a část už byla i na stadionu. Vypadalo to, že si nevšimli, že přišel někdo další. Bylo nás tam něco přes sto. Byli jsme soudržný a věděli, že se můžem spolehnout jeden na druhýho. Neexistoval žádnej plán a v tuhle chvíli jsme měli bejt ve Ville. Tichou poštou jsme si potvrdili, že jsme všichni na místě. To bylo všechno co jsme potřebovali vědět. Po dobrou půlhodinu walsallskejm bengům nedocházelo co se děje. Nenapadlo je hledat rozdíl mezi lidma s londýnskym přízvukem. Něměli ani potuchu, že se schyluje k utkání West Ham vs. Millwall.
Ten den dokázal všem, který si cenili Millwallu, že my se jich nebojíme. Špehové Millwallu zalarmovali dav, kterej ještě nebyl uvnitř stadionu. Ty se rychle nahrnuli dovnitř. Podívali jsme se nahoru, kde jsme uviděli rojení na horní řadě lavic na tribuně. Ukazovali prstem a divoce gestikulovali. Swallow a i ostatní od nás naznačovali, aby byli zticha, že se chystáme dostat na stadion a benga si nás spletli s opozdilcema z Millwallu.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (37.)

Vydáno dne 25. 09. 2007 (2279 přečtení)

Ten kdo tam nebyl, neuvěří co se stalo potom. Šli a udali nás policajtům. Bushwhacker, kterej se ukazoval posledních pár sezon - pro nás známej jako McSomething - křičel na benga, že jsme West Ham, ať nás nepouštěj dovnitř. Nemohl jsme uvěřit tomu co dělá slavnej Millwall. Věděli, že tam nejsme, abychom si s nima potřásli rukama. Byli jsme tam, protože jsme chtěli jejich krev. Potom co nás benga vyhnali pryč a vraceli jsme se zpátky z Walsallu, byli všichni přesvědčený, že se nám dnešní práce vydařila. Nikdo teď nemoh pochybovat o tom jestli je nejlepší West Ham nebo Millwall - nebyl žádnej Millwall.

Bez urážek k Millwallu, oni se nám nemohli rovnat. Ten den ve Walsallu to potvrdil. Když se za tim ohlídnu, byl to hodně nebezpečnej tah. Millwall měl tenkrát výhodu všech výjezďáků, nejen chuligánů, my jsme se tam objevili s naší stočlenou bandou a kdyby se věci ubíraly špatnym směrem, mohli jsme se vystavit jejich přesile.
Myslim, že jsme naší sílu opravdu prokázali už když jsme s nima hráli první oficiální utkání v sezoně 78/79, ve starý druhý divizi. Po nepodařenym zápase u nás jsme museli na jejich půdu na poslední zápas sezony, kde šlo o všechno. Byl to den, kdy se West Ham objevil s největší bandou, kterou jsem kdy viděl. Pamatuji si jak jsem se otočil ke svýmu kámošovi a říkal mu, aby se ohlídnul a podíval na dav, kterej se valil po dlouhatánský ulici. Naskytnul se nám pohled na West Ham, kterej přicházel odevšud. Byl tam jen West Ham, po Millwallu ani vidu. Když se jeden z nich pokusil proslavit a odkudsi na nás vyběh, Gally, jedna z legend West Hamu, ho prohodil oknem hospody White Hart.
Ten večer jsem byl na West Ham opravdu pyšnej. Bylo nám tenkrát něco přes dvacet, ale ten večer se objevily i některý starší tváře. Nikdy předtim jsem něco takovýho neviděl, byli to opravdoví zabijáci. Ukázali jsme kdo jsou vládci. Bylo to jejich hřiště, jejich panství, ale vládci jsme byli my - východ obsadil jih.
Všude na stadionu byl samej West Ham. Až do tý doby jsme vždycky byli v první divizi a Millwallu se nikdy nepodařilo postoupit. Teď jsme my sestoutili, byla to ostuda, ale neměli jsme v úmyslu nechat hráče napospas chamradi z druhýho břehu řeky - všichni jsme byli s nima na místě.
Pro mě to bylo s West Hamem vždycky stejný, mohli jsme se objevit kdekoliv, protože vyhrocený situace jsme přímo vyhledávali.
Neměl jsem rád pojmenovní chuligáni a gangsteři(smysl ve kterym byly používány), protože nám šlo o boj. Ve skutečnosti jsem cítil, že jsme gladiátoři. Posunul bych to ještě dál a řek bych, že jsme byli sportovní gladiátoři, protože jsme do boje chodili dobrovolně. Šlo nám o poražení nepřítele, stejně jako atletům, který soupeřej například v hodu do dálky. My jsme jen soupeřili v bojování.
Nebyl v tom žádnej rozdíl oproti dvěma boxerům, který jsou v ringu, my jen neměli rozhodčí. Jedinej rozhodčí pro nás byli benga, který se nám snažili naší zábavu překazit, ale nám se stejně vždycky podařilo nakonec se nějak k sobě dostat. Nikdo nám do toho nemoh kecat.”

*** Congratulations. You have just met ICF *** (38.)

Vydáno dne 03. 10. 2007 (2318 přečtení)

Chyceni na New Cross
Bylo 28. ledna, 1984 a my jsme jeli na Palace na čtvrtý kolo FA Cupu. Millwall hráli doma s Hullem.
Vlak na Norwood Junction jede přes New Cross a my si mysleli, že když vystoupíme na New Cross, mohli by jsme naše nejnenáviděnější soupeře překvapit. Všem se nám ta myšlenka zalíbila a k plánu přibývaly další vylepšení. Spíš než jen vyskočit z vlaku na New Cross jsme už chtěli pokračovat až na jejich zkurvenej stadion. Nikdo předem nic neplánoval.

Sešli jsme se ráno v kurva dobrý bandě a nápady přicházely přirozenou cestou. Mysleli jsme si, že by to mohlo bejt skvělý překvapení. Nevěděli jsme ale, že se chystá překvapení hlavně pro nás.
Millwall o nás věděl. Bůhví jak, ale věděl. Co ale přesto neočekávali, bylo jak velká naše banda může bejt. Všechny naše známý tváře byl připravený taky. Stačilo se rozhlídnout. Všichni se křenili... bylo vidět hodně drzosti zračící se v našich tvářích.
Jakmile jsme vystoupili na stanici New Cross, vyvalili jsme se v mžiku na ulici. Většina starších ale nikam nepospíchala, jejich postoj vysílal jasnou zprávu Millwallu: “Tady to známe, nemůžete nám ukázat nic novýho”. Jako vždycky se ale našlo pár bláznů a taky Under Fives, příliš vzrušených, aby zůstali v klidu a byli už na mostu, kde doráželi na každýho, kdo vypadal jako jižní Londýňan. Zábava začala hned jakmile jsme všichni vylezli ze stanice. Vyběhli jsme na bandu asi třiceti až čtyřiceti Millwallu, který se rozestoupili po celý šíři New Cross Road. Gang Millwallu na scéně. Nikdo z maníků vepředu se nechystal čekat na zbytek, aby se připojil. Věděli o síle, která jim kryla záda. Vedeni čirou nenávistí směřovali jsme k Millwallu. V našich myslích byla jen jedna věc, rozdrtit Millwall. To bylo proč jsme přišli. Rozmetat tyhle kundy z jižního Londýna, teď, na jejich zkurvenym panství.
Ostatní z nás, který stále ještě vycházeli ze stanice ven, prozatim neviděli přes hordy I.C.F. co se děje, ale zprávy zepředu se rychle šířily a i ty vzadu brzo věděli, že zábava s Millwallem už začala. Všichni jsme si pomysleli, “Doprdele s timhle vyčkáváním, musíme se tam dostat, abysme se přidali.” Začal zoufalej boj dostat se dopředu a naše bandička se hnala kupředu skrz náš vlastní gang jako maniaci.
Millwall vběhnul do Rose, první putyky v ulici. Věděli jsme, že jak se jednou dostanou dovnitř, nebude žádná šance dostat je ven aniž bysme u toho zlikvidovali i hospodu a v tu ránu by se na scéně objevili benga. Nicméně, jak jsme se za nima hnali, začli oni zase z hospody vybíhat ven. Nejdřív to byli ty samí sráči, který před chvílí vběhli dovnitř, pak další a další, který jsme dovnitř vbíhat vůbec neviděli. Nebyla to zvědavost, která je vyhnala ven na ulici, tvářili se nuceně nasraně. Najednou tyhle arogantní jiholondýňani začali kroužit kolem hlav bejsbolkama. Brali zbraně odevšad, dokonce je vytahovali i z odpadkovejch košů. Zápas začal, vyberte si cíle, dal si navzájem najevo Millwall.
Byl to moment, kdy jste očekávali, že jako obvykle začne boj zblízka, kde se všichni postaví a budou bojovat až do tý doby, kdy čirý násilí rozhodne. Ten moment nepřišel. Kolem mě bylo asi 4 nebo 5 spolubojovníků, který nevyměkli a vydali se čelit našemu nepříteli z jižního Londýna, který se na nás rozběhli a mávali pálkama. Viděl jsem, že některý z West Hamu kolem nás začali mizet. Oni dokonce jen obyčejně necouvali, ale prostě vzali nohy na ramena. Došlo nám, že jsme se při našem dalším pokusu překvapit Millwall dostali sami do pasti, ale myslel jsem si, že pořád ještě odrazujem Millwall od plnýho útoku našim počtem a řádně krvelačnejma ksichtama. Museli si myslet, skvělý, dostali jsme vás, vy bastardi z West Hamu, ale byl jsem k nim dost blízko, abych viděl, že z nás stále maj respekt.
Najednou nějakej zkurvenej šílenej bastard máchnul pálkou po mojí hlavě. Sklonil jsem se, rozhlídnul a zjistil, že Millwall je všude okolo. Cítil jsem, že se nikdo nechystá zůstat, vycouval jsem s ostatníma, ale schválně jsem zůstal v poslední řadě přímo uprostřed chaosu. Beznadějně jsem doufal, že I.C.F. hraje starou známou hru, kdy předstírá útěk jen aby protivníka nalákal blíž, aby se pak všichni jako jeden muž otočili a vlítli do nich. To se ale nestalo.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (39.)

Vydáno dne 10. 10. 2007 (1719 přečtení)

I.C.F. se brzo ocitlo zpátky na nástupišti stanice New Cross, kam jsme se dostali daleko rychlejc než když jsme se předtím z tý samý stanice zběsile vyvalili. Byla to jedna z chvil, kdy nikdo nevypadal, že by mu příliš záleželo na tom, že se na scéně objevili fízlové a začali svoje klasický mlácení do všeho co se hejbalo. Nikdo skoro ani nepromluvil. Co by taky mohli říct? Většina ze starejch nadávala mladším, že roztrhali bandu, když vyběhli na těch prvních pár z Millwallu dřív než se zbytek vůbec dostal ze stanice. Oprávněný výčitky, ale stejně to byly jen výmluvy.

Později jsme slyšeli, že Swallow ještě s několika dalšíma znovu vyšel ze stanice New Cross a vyzval asi stejně velkou skupinu Millwallu z hospody Rose. Došli k jim tak blízko jak to jen šlo a postavili se jim, ale bylo to jen chvíli předtim než bengům došla trpělivost a obklíčili je. Bylo hezký slyšet, že aspoň někdo z nás neopustil bitevní pole, ale aby jsme obnovili naší ztracenou hrdost, na to jen prostý vyrovnání se do řady před nepřítelem nestačilo.
Ponížení na New Cross se stalo oblíbenou historkou na všech londýnskejch stadionech. Bylo to něco, co chtěli slyšet všichni naši rivalové.
Bydlel jsem přes ulici od Brita a ten tejden jsem tam chodil víc než obvykle, ale nikdo se o tom nebavil. Nikdo nikoho neobviňoval, protože jsme byli všichni na místě, když se to stalo. Nebyla to situace v který by I.C.F. mohlo existovat. V časech jako byly tyhle muselo dojít k něčemu jako interní vyšetřování k zjištění co se stalo špatně a hlavně co je potřeba udělat, aby se chyby napravily. Naše celá předchozí reputace s Millwallem byla v sázce, a s tim i naše pověst chuligánů.
Zápas s Palace bylo utkání v FA Cupu, který skončilo remízou 1:1. Odveta se hrála u nás tejden na to. Vyhráli jsme 2:0, ale stejně to pro nás nic neznamenalo. Nikdy jindy nebylo vidět věude okolo tolik maníků z West Hamu se svěšenou hlavou. S pátkem se začly šířit první zvěsti o odvetě v Plaistow a Stratfordu. Hodně lidí se objevilo ten večer u Brita, ale to nebylo v pátek nic vyjímečnýho. Několik z těch nejlepších řikalo, že je všechno v našich rukách., ale já si řikal, že to jsou přece ty samý, který měli držet otěže pevně v rukách i minulou sobotu ráno. Potřebovali jsme něco vymyslet. Odveta proti Millwallu v nějaký bezvýznamný malý rvačce nemohla vyvážit ponížení z minulýho tejdne. Potřebovali jsme něco speciálního, aby jsme ze sebe shodili pocit, že se nám za náš úprk na New Cross posmívá celej Londýn.
Opustil jsem Brita a vymet tu noc ještě pár dalších míst. Mluvilo se všude o tom samym. Něco se musí udělat, ale nezdálo se, že by se někomu chtělo něco organizovat. Se zavřením hospod se všichni přemístili do Mooro's, diskotéky, kterou vlastnila legenda West Hamu a Anglie Bobby Moore. Nálada se začla zlepšovat. Chlapci z Canning Townu a Stratfordu, který mezi sebou uzavřeli snad nejdelší příměří, který si pamatuju, tam byli taky. Pár z Essexu, od Chads a několik chlápků z Hornchurch a dokonce i několik týpků z Poplaru co chodili do putyky Ancient Brit, ti všichni se ten večer objevili. Rozšířila se zpráva, aby se všichni ráno sešli znovu v Mooro's a že půjde o vážnou věc. “A ne abyses objevil beze zbraně”, byla zpráva, která mezi náma kolovala.
Byl to dobrej nápad sejít se v Mooro's ve Stratfordu. K Division, oddíl policie, kterej nás měl na starosti, znal náš obvyklej postup - sejít se u Brita v Plaistow, nenápadně proklouznout na stanici Plaistow a poflakovat se na stanici Mile End, uvnitř i před ní. Změna místa srazu mohla zmást fízly a nechat je v nevědomí. Ještě důležitější bylo, že jsme se tim zbavili přisírek, který byly v akci stejně k ničemu.
Všechno se zdálo, že nám hraje do noty. Millwall hrál venku na Sheffieldu United. V divizi, kde hrál Millwall, stará Canon League, bylo jen pár zápasů, kde se daly očekávat výtržnosti. Byly to hlavně mače proti Burnley, Hullu a právě Sheffieldu United. Tohle dělalo naší porážku z minulýho tejdne ještě horší, zvlášť když se veme v úvahu kalibr soupeřů s kterejma jsme se utkávali obvykle my. Naštěstí, Sheffield byl dost velkej výjezdovej zápas pro Millwall, aby se dalo očekávat, že vyrazí v plný síle. Chtěli jsme si zajistit, aby neměli žádnou možnost k výmluvám, když jsme se rozhodli udělat svojí práci.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (40.)

Vydáno dne 17. 10. 2007 (2832 přečtení)

Pomsta je sladká: London Bridge - 4. února, 1984
Dorazil jsem trochu pozdě. Jak jsem přijížděl svojí dodávkou po Stratford Broadway, viděl jsem všechny poflakovat se na chodníku před Mooro's. Účast byla špatná a navíc to byli většinou samí mladý. Počítal jsem, že sraz je pro některý hlavní postavy příliš brzo, přestože jsme věděli, že Millwall má sraz už v 9 na London Bridge.

Zaparkoval jsem, a docela se mi ulevilo, když jsem uviděl Andy Swallowa v dobrym rozmaru. Prohodili jsme řeč o minulym tejdnu a shodli se, že Millwallu se ten den prostě zadařilo. Podotknul, že Millwall měl štěstí, že část West Hamu byla vzadu a ne vepředu u hospody, kde došlo ke střetu, protože jsme tam byli v hodně velký bandě. Myslel si, že kdyby víc těch nejlepších bojovníků bylo vepředu, Millwall by neměl šanci nás tak prohnat po New Cross Road. Nemohli jsme pochopit jak se naše banda mohla tak rozptýlit a že se tam našlo tolik lidí, který se rozprchli jako když střelí do vrabců. Přesto všechno nám bylo jasný, že plán Millwallu byl provedenej precizně a pokud jsme něco chtěli napravit, tak si to musíme připustit a přestat hledat výmluvy.
Policejní dodávka se rozhodla si nás trochu prohlídnout, ale odjeli, pravděpodobně překvapený, proč tolik mladíků se schází v osm ráno, když West Ham hraje doma až od tří odpoledne. Benga neměli o ničem ani páru. Bylo nám jasný, že by se brzo mohli vrátit s posilama a tak jsme nemohli dál čekat až se objeví hlavní tváře. Mohlo by bejt příliš pozdě a my bysme museli vlítnout na Millwall na Eustonu, kde by mohli benga bejt připravený.
Rozhodlo se, že Under Fives pojedou metrem ze stanice Stratford a starší vyrazej konvojem aut. To umožnilo, aby dodávky odvezli veškerý náčiní. Ve frontě do jedný z dodávek někdo vytáhnul malej nůž. "Nemá dost velký ostří", bylo mu řečeno, musel se otočit a jít na metro. "Co má tvůj kámoš? Dobrý, nastup si." Nestáli jsme to ráno o žádný pozérství.
Andy byl zklamanej, že se hodně ostřílenejch borců neukázalo. Dělal si taky starosti o mladý, který měli jet metrem. Jako jeden z nejstarších se rozhod radši jet metrem s nima, aby se ujistil, že se nikdo z nich nerozhodne vycouvat. Pár nás z dodávek mu nabídlo, že pojedou s nim, ale odbyl nás, že si nedělá starosti o sebe, že Millwall mu nedělá žádný vrásky.
Přemejšleli jsme, jestli se benga, který se bez pochyb přijedou podívat zpátky tam, kde nás už nenajdou, budou po nás schánět v metru. Doufali jsme, že banda Swallowa nebude zadržena, protože jsme se rozdělili na tlupy po padesáti, šedesáti lidech a věděli jsme, že dneska už plány měnit nehodláme. Byla by to pro nás moc velká ztráta.
A je to tu. S dobrym načasovánim a trochou štěstí se všichni sejdeme na stanici London Bridge, aby jsme znovu nabyli ztracenou čest. Nebylo to pro většinu z nás už jen o reputaci gangu... teď už to bylo osobní.
Projížděli jsme po dlážděnejch ulicích a kolem pasáží k London Bridge a viděli, že několik ostatních už dorazilo. Poflakovali se kolem bočního vchodu, vyhlíželi nás a tak jsem Animalovi a pár dalšim řek aby se k nim přidali. Vřava vypukla, když jsem se snažil najít nějaký místo pro zaparkování dodávky. Animal si stále živě pamatuje co se stalo dál:

"Banda Millwallu věděla, že jsme tam. Spatřili nás dole pod schodama na Tooley Street, kde jsme vyhlíželi ve východu z metra příjezd ostatních. Jakmile jsme zašli za roh, naproti svahu, kterej ved nahoru do stanice, uviděli jsme je jak mířej dolu k nám. Naštěstí, zrovna v tu nejlepší chvíli, Swallow se svojí omladinou vyšel z metra, aby se k nám připojili. Celá výjezdová skupina Millwallu, chystající se ten den do Sheffieldu, běžela na nás. Muselo jich bejt přes tři sta. Do boje je ved zrzavej týpek. Tenhle chlápek měl ve tváři rozzářenej výraz jako kdyby měl prožít nejlepší den svýho života. Potom vystoupil o krok dopředu Swallow, nad hlavou držel v obou rukách pouzdro na mačetu. Pak, s obrovskym zadostiučiněnim, teatrálně vytáhnul mačetu ven. Ostří se zablesklo ve slunci a nám se naskytnul pohled na vyděšenej ksich zrzouna. Situace se v mžiku změnila z nadšení na: "Pane bože, já umřu!". Byla to magická chvíle a pokyn pro ostatní, aby se taky pochlubili se svojí výbavou.

*** Congratulations. You have just met ICF *** (41.)

Vydáno dne 24. 10. 2007 (2294 přečtení)

Pro delší dobu a možná na vždy poslední překlad z knihy Congratulations. You have just met ICF. Veliké poděkování patří Abdulovi za jeho výborné překlady. Tady už ale poslední část kapitoly o ICF - Pomsta je sladká:

Millwallu okamžitě došlo k čemu dojde po Swallowově dramatickym představení. Swallowův obličel by zbarvenej do ruda nenávistí, právě vyrazil na zteč."

Swallow vzpomíná na skvělý načasování akce:

"Kdyby přišli jen o pár minut dřív, tak by nás dostali, ale všichni už dorazili, i ty z metra i ty co přijeli autama. Byla jsme znovu jedna banda a připravený na cokoliv.
Jak jsme vycházeli ven, podíval jsem se nahoru, abych uviděl toho velkýho zrzavýho maníka, kterej vypadal jako hráč snookeru Steve Davis. Pak se ukázalo, že to byla jedna z hlavních postav Bushwhackers.
Už na nás šli. Nemohli uvěřit, že jsme se na ně odvážili v tak malym počtu, když oni se v plný síle chystali na výjezd. Opravdu si mysleli, že to bude jejich šťastnej den, zvlášť po tom co se stalo o tejden dřív. Co jim ale nedošlo, bylo, že všichni máme něco pod kabátem. Jak na nás dolu běželi a dostávali se pořád blíž a blíž, tak se najednou všechny kabáty rozevřely a každej vytánul svoje nádobíčko. Viděl jsem lidi se sekerama, mačetama a kusama dřeva z kterýho koukaly hřebíky. Všichni jsme na ně vyběhli a když jsme se dostali na svah oni zaběhli zpátky do stanice."

Náš střet s Millwallem byl tak brzo ráno, že si Animal vzpomíná i na ranní rosu. Byl celou noc vzhůru a leštil a lakoval jeho násadu na krumpáč, aby se připravil na den, kdy jsme chtěli vykonat pomstu na Millwallu:

"Nemoh jsem usnout ani za nic. Teď mělo přijít rozřešení. Pak, v ranní rose, se to roztočilo na nejvyšší obrátky. Bylo to brutální. Vyběhli jsme na ně a mlátili hlava nehlava. Jednoho jsem sejmul tak drsně, že si ustlal na zem a jen se odplazil do unimo buňky, kde zůstal ležet."

Swallow si vzpomíná, že když vběhli do stanice, tak se chlápek co prodával lístky radši zamknul ve svý budce odkud sledoval, jak Millwall ženem přes turnikety:

"Musel tam někde poblíž bejt bar, protože skupinka Millwallu se vrátila zpátky a házela na nás prázdný pivní láhve z bas, který přitáhli. Vzduchem lítala obrovská masa skla. Mě trefili dvakrát do hlavy z čehož resultovaly tři stehy na jedný straně a dalších šest na druhý.
V tu cvhíli jsme jim na chvíli přenechali iniciativu. Když se pokusili znovu dostat ven ze stanice, jeden z nás na ně hodil molotov. Pořád jsme nevyklízeli pole. Millwall se otočil a utek."
Pamatuju si ten zvuk... už se to rozcházelo ale naše malá skupinka ještě zůstávala. Vyběhli jsme do nějaký jiný bandy West Hamu, který zrovna přijeli autem, aby se připojili a my si je spletli. Nakonec jsme se spojili a šli hlídat přední východy, ale ještě než jsme tam dostali chytli jsme nějaký z Millwallu snažící se vypařit bokem na Tooley Street. Utekli zpátky po schodech jakmile nás spatřili.
Najednou jsme uslyšeli strašnou ránu. Ozvalo se, Bum! jako kdyby vybuchla bomba. Ozvěna se šířila stanicí. Dostali jsme se okolo k přednímu východu a viděli scénu jako z Irska, dým a plameny vytvářely obraz pekla. Všichni vypadali spokojeně a potěšeni svym výkonem, ale neměli jsme čas na oslavy, protože nemohlo dlouho trvat než se objeví benga.
Přijeli první, obhlídli situaci, pak nasedli zpátky do auta a zase odjeli. Věděli jsme, že je nejvyšší čas zmizet. Museli jsme se dostat rychle pryč, dřív než se fízlové vrátěj s posilama a tak jsme vzali dráhu. Spousta z nás vděčí za včasnej únik londýský Taxi službě!
Bushwhackers byli pokořeni. Museli jsme učinit přítrž vysmívání našich londýsnkejch rivalů za náš neúspěch na New Cross a obnovit naši reputaci. London Bridge nám toho byl svědkem.
Jen o tejden dřív slavili naši soupeři v hospodách po celym jižnim Londýnu. Teď jsme byli zase na tahu my. Každej byl plnej zážitků, chtěl je dostat ze sebe, podělit se o svý dojmy z bitky s ostatníma a oslavit vítězství, "Na zdraví, tohle je moje runda", znělo zas a znovu. Pořád dokola jsme si přehrávali scény z rána, plni uspokojení.
Swallow:
"Proskočil jsme přímo plamenem molotovu, kterej přistál přede mnou. Millwall mě viděl přicházet k nim skrz plameny. Když se za tim ohlídnu, museli si myslet: "Kdo to kurva je? Superman?". O několik let později, na rave párty a na repre zápase Anglie, jsme si s tim zrzavym chlápkem mohli společně zavzpomínat a zasmát se tomu. Řek mi: "Byl si jen kousek od toho aby si mě dostal. Skoro si mě chytil.". "Jasně", odvětil jsem, "Byl jsem tak blízko, že vim že si měl tenisky velikosti 11".

(..the end - maybe..)